Bulvár

Monika Kopřivová: Starší lidé potřebují cítit, že jsou užiteční

Babičky a dědečky má v rodině každý z nás. Občas se s nimi setkáváme, pomáháme si, povídáme si, posloucháme jejich vyprávění... Mě osobně vzpomínky prarodičů vždycky bavily. A je mi líto, že už si se všemi povídat nemůžu.

Když se mi dostaly do ruky knížky s názvem Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj, hned mě napadlo: škoda, že jsem je neměla dřív. Mohla jsem si zaznamenat dědovy příběhy z dětství, kterých měl mnoho. A tahle myšlenka vlastně byla i na počátku vzniku této knížky. Zrodila se v hlavě Moniky Kopřivové.

Přečtěte si také:

Povězte mi, jak Vás napadlo udělat knížku vzpomínek?
To je docela dlouhá historie. Knížka vznikla vlastně i díky mé tetě a sestřenici. V roce 2009 mi zemřela babička. Aby se dědeček, kterému je dnes skoro devadesát, nenudil, teta mu dala za úkol, aby sepsal své vzpomínky na dětství, mládí, na babičku. Vznikla z toho krásná knížka vzpomínek pro naši rodinu, která zachycovala život v Chocni v předválečném období.

babi

Potom jste se rozhodla, že by bylo dobré něco takového udělat i pro ostatní?
Knížka mě natolik inspirovala, že z toho vznikl zárodek projektu. Došlo mi, že senioři mají svůj dlouhý život, který prožili, všichni mají co říct. Z takové knížky by se člověk dozvěděl mnohem víc než při běžných setkáních s prarodiči, kdy se lidé sice potkávají, ale není přitom čas na vzpomínání. Prarodiče se většinou ptají, co my, jak se máme, ale není čas zeptat se, co oni. Nebývá časté, že bychom si s prarodiči víc vyprávěli. A přitom každý z nich má svůj zajímavý životní příběh.

Vy jste si se svou babičkou vyprávěla?
Ano, byli jsme harmonická rodina, s babičkou a dědečkem jsem si hodně povídala. A také jsem strávila krásné dva měsíce s manželovou babičkou, to bylo v době, kdy jsem čekala první dceru a do toho dělala atestaci, a babička mi vyprávěla příběhy ze svého života. Měla jsem tak šanci poznat blíže manželovu rodinu.

monika

Autorka nápadu a také vnučka Monika Kopřivová

Pojďme ale zpátky ke knížce...
Když jsem měla možnost vidět tu dědovu knížku vzpomínek, řekla jsem si, že je škoda, že nemám podobnou i od babičky. A napadlo mě, že ten pocit, tu touhu poznat seniora ve vlastní rodině, by mohlo mít víc lidí. Tak jsem se rozhodla takovou vytvořit i pro ostatní.

Od nápadu k realizaci ale určitě nebyla úplně jednoduchá cesta?
Samozřejmě nebyla. Seznámila jsem se s grafičkou, které jsem přednesla svůj nápad. A líbil se jí. Pak se tomu čtvrt roku věnovala, přitom jsme vymýšlely, jak bude knížka vypadat, jaký bude mít rozměr, co tam napíšu...

Knížka vypadá jako album, na pravé straně jsou otázky a na levé straně prostor pro případné delší odpovědi, příběhy, nebo i fotky. Bylo těžké otázky vymyslet?
Docela ano, jsou směrované tak, aby se nikoho nedotkly, zároveň aby nenudily. Každý člověk je jiný, někomu třeba nevyšlo manželství, proto bylo potřeba, aby byly otázky nevtíravé.

Prarodiče potřebují naši pozornost

Vidím, že Vy máte knížku částečně vyplněnou. To jsou vzpomínky manželovy babičky?
Ano. Babička mi třeba vyprávěla, jak jezdila v zimě každý den do měšťanky šest kilometrů na lyžích, v punčochách a v sukni, a když spadla, byla celý den mokrá... Myslím, že můj zájem o její život jí přinesl radost, je potěšená, že nás zajímá. Líbí se jí vyprávět, dává jí to pocit sebeuplatnění, pocit, že ještě něco vytvoří, že po ní něco zůstane.monika

To je asi potřeba, aby starší lidé měli pocit, že jsou ještě potřební?
To určitě, mnoho starších lidí má pocit, že už nejsou užiteční, a přitom chtějí v rodině ukázat platnost, potřebují s námi mluvit. A dostat svůj životní příběh na papír, šance předat svou kroniku dalším generacím jim může tento pocit přinést.

Určitě ano. Já také ráda poslouchám, co prožila moje rodina v minulosti.
Tak to má asi hodně lidí, myslím, že i proto tento koncept lidi zaujal. A když vidím, že to funguje, že jsou lidi spokojení a knížka se jim líbí, dá vám to sílu pokračovat.

Chtěla jsem něco vytvořit

Vy máte ale nejen knížku, ale také web o babičkách a dědečcích, takže se tomuto tématu věnujete i jinak. Jak vznikl tento nápad?
Já jsem vystudovala farmacii, pak jsem byla na mateřské dovolené a postupně jsem si dodělávala atestaci a rigorózní práci, takže jsem na nic jiného neměla čas. Vždycky jsem ale chtěla něco vytvořit, něco smysluplného… Když pak šly holky do školy a školky, já se vrátila do zaměstnání. Dědova kronika mě pak přiměla k nápadu, že je potřeba potěšit babičky a dědečky prostřednictvím knížek, ale nejen tím. A přemýšlela jsem dál, co senioři potřebují. Kolem nás jsou tisíce hračkářství, ale ani jedno babičkářství s dárky pro seniory. A tak vznikl i web Babičkářství.cz.

Teď tedy máte na starost jen web, v lékárně už nepracujete?
Letos v červnu jsem v lékárně skončila a vrhla jsem se na Babičkářství, obojí se stíhat nedalo. Měla jsem ten projekt v hlavě někdy od jara a rozjel se teď na podzim, web funguje od 14. října.

Co na něm lidé najdou?
Je tam toho hodně. Kromě knížek mohou lidé svým babičkám a dědečkům vytvořit kalendář s fotkami vnoučat, předplatit časopisy, koupit DVD s filmy pro pamětníky, zapsat je do Kurzů celoživotního vzdělávání… Zvažovala jsem podle citu, co tam dát, co senioři nejvíc potřebují. Snad se mi povedlo vytvořit něco, co lidem pomůže přinést něco pěkného. A co bude budoucí generace i babičky a dědečky naplňovat.

Více najdete na www.babickarstvi.cz.

Další články v našem magazínu:

   
28.11.2013 - Rozhovory - autor: Lucie Paličková

Komentáře:

  1. avatar
    [7] dagous [*]

    Jo je to ale těžké někdy vymýšlet jednoduché úkoly, které starý nemocný zvládne. Je fakt, že je to nakonec potěší, když s něčím pomohou.

    superkarma: 0 04.12.2013, 22:58:32
  2. avatar
    [6] helmar [*]

    Já jsem ráda poslouchala svého tátu, teď moje dcery poslouchají rády vyprávění moje. Ale to tak příjde samo, člověk si na něco vzpomene - většinou legračního pro tuto dobu. Mám 2 dcery a psala jsem jim od narození až do 18 let kroniku života. I tam jsou různé vzpomínky, na které by si nevzpomněly, protože byly ještě docela malé. Doladila jsem to svými malůvkami a fotkami a dost často se kroniky otvírají, protože něco porovnávají už teď se svými dětmi.

    superkarma: 0 28.11.2013, 17:42:08
  3. avatar
    [5] Suzanne [*]

    peetrax — #4 Já taky Sml22

    Je potřeba pomoci člověku "žít až do smrti". To jo. Ale nejsem správný typ na poslouchání výprávění. Radši jsem babičku vzala na oběd, na výstavu nebo do knihovny.

    superkarma: 0 28.11.2013, 17:13:56
  4. avatar
    [4] peetrax [*]

    Rikina — #3 zato já bych už teď ocenila ty "protismyky". Sml57

    1. na komentář reaguje Suzanne — #5
    superkarma: 0 28.11.2013, 11:43:50
  5. [3] Rikina [*]

    Tak jsem se na ten web podívala. Sml57 No nevím - ještě nejsem babička, ale dost pochybuju, že až/jestli na to dojde a babičkou se stanu, že začnu toužit po knize o bitvě u Kurska, nebo o parních lokomotivách. Sml30 Nebo po dvojité zahřívací bačkoře na obě nohy... Sml80 Asi nejsem ta cílová skupina.

    1. na komentář reaguje peetrax — #4
    superkarma: 0 28.11.2013, 11:34:01
  6. avatar
    [2] gerda [*]

    Myslím, že jde o dobrý regionální počinSml67. Vždycky se najdou ti, které zajímají konkrétní vzpomínky z míst, která se jich nějak týkají. Taky jsem milovala vyprávění babičky z dob, kdy byla malá. Do omrzení musela povídat, jak chodila po hrázi a hledala fialky atd...Sml26

    superkarma: 0 28.11.2013, 11:24:10
  7. [1] Nikar [*]

    Podívám se na knihu v knihkupectví a uvidím.

    superkarma: 0 28.11.2013, 08:19:08

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme