Litovala jste někdy, že jste si z pestré palety lékařských oborů vybrala právě dermatologii?
Není to vždy lehké, časem se ale naučíte čelit i těm nejsložitějším případům. Dermatologie mi nedala nic zadarmo, je to velmi náročný obor. Vstřebat všechny informace během celého studia – medicíny a poté molekulární genetiky v rámci zahraničních stáží v Německu – nebylo vůbec lehké. Někdy jsem si nad všemi těmi knihami a mikroskopy opravdu povzdechla, jestli jsem si vybrala správně. Postupem času se mi ale potvrdilo, že ano. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych sklouzla do rutiny. Moje práce je nesmírně zajímavá z mnoha hledisek. Jedním z nich je i fakt, že u některých nemocí stále ještě neznáme jejich příčinu nebo nevíme přesně, co jejich průběh ovlivňuje. Hledat pro pacienta nejlepší způsob léčby je mnohdy až detektivní dobrodružství, řečeno s nadsázkou. O to větší pak přichází radost, když se nám společně daří nad nemocí vítězit a pacientovi se uleví nebo dokážeme nemoc vyléčit.
 

Kdy jste se pro dermatologii rozhodla definitivně?
Zaujala mě už během stáží na medicíně. Fascinovalo mě, že mnoho nemocí v tomto oboru lze zaléčit a potlačit, ale vyléčit se nedají. Přestože od té doby dermatologie značně pokročila a všeobecně si získala také větší respekt mezi laickou i odbornou veřejností, platí to stále. Je to krásné i trochu znepokojující zároveň. Je v tom velký kus objevitelského nadšení, které mě zatím neopustilo.
 
Jak se vyrovnáváte s tím, když musíte pacientovi říct špatnou zprávu?
Existují na to nejrůznější příručky i kurzy, ale myslím, že svůj přístup k takové situaci si každý lékař musí najít sám. V zásadě existují dva směry. Poměrně drsný americký, který nabádá lékaře seznámit pacienta s reálným stavem, i kdyby měl říct něco ve smyslu: zbývají vám dva měsíce života, jděte domů, rozlučte se s rodinou a zařiďte, co je potřeba. Evropský přístup je mírnější. V minulých dobách sklouzl trochu až do extrému, kdy pacient mnohdy nevěděl nic. Já jsem zastáncem toho nikdy pacientům nelhat a pravdu nezatajovat. Při sdělování špatných zpráv se snažím zároveň vždycky přidat pozitivní dodatek, i kdyby to bylo maličké světýlko. Musíte velmi dobře vážit mnoho proměnných. Někteří pacienti si nepřejí mít v takový okamžik u sebe rodinu, jiní se naopak bez okamžité pomoci blízkých neobejdou. Je to velmi individuální.
 
Mluvila jste o kožních nemocech, které mají nejasný původ a nedají se zcela vyléčit. Jakou roli u nich hraje právě stres, fenomén moderní doby?
Stres je velkým nepřítelem většiny nemocí, zhoršuje průběh prakticky u každého onemocnění. Řadí se také mezi časté spouštěče nemocí. Je to například u atopického ekzému, lupénky nebo také hidradenitidy. To je málo známé, ale vážné chronické onemocnění kůže. Projevuje se hnisavými boláky zejména v podpaží, v tříslech a na intimních místech. Rozvinout se může v každém věku, nejčastěji se ale objevuje po 20. roce. Mezi pacienty převažují ženy, ale trápí i mladé muže. Jde o velmi bolestivé onemocnění, které pacienty může vyřadit ze společenského života, protože otevřené hnisavé boláky nepříjemně páchnou. Situaci komplikuje i to, že jde o poměrně neznámou nemoc. Pacienti tak putují od lékaře k lékaři, než se dostanou k dermatologovi, který stanoví správnou diagnózu a začne s vhodnou léčbou. Uvádí se, že od prvních příznaků nemoci ke stanovení správné diagnózy to trvá průměrně osm let.
 
Co taková nemoc znamená pro pacienty po psychické stránce?
Pro pacienty je to velmi náročné. Často se nesmírně stydí, bojí se, že hnisající místa jsou cítit. Není proto výjimkou, že trpí depresí, straní se lidí a jejich intimní život je na nule. Kvůli strachu z okolí někdy ani nevycházejí z domova, leckdy se vzdají i zaměstnání. Proto si moc cením přístupu jedné ze svých pacientek, Katky. Katka je typická pacientka – mladá žena s nadváhou, v minulosti vystavená velkému stresu. Navzdory své nemoci zůstává pozitivní, bojuje a nezavírá se doma. Stále chodí do fyzicky náročné práce, má partnerský vztah a nebojí se o nemoci mluvit, a to ani na veřejnosti. Nedávno se dokonce zapojila do osvětového projektu. Oblékla si speciální šaty od návrhářky Evy Vontorové, aby na hidradenitidu upozornila a mohla o ní veřejně a otevřeně mluvit. To je krásný nápad. (usmívá se) Osvěta je důležitá.
 
Dá se hidradenitida vyléčit?
Musím říct na rovinu, že zatím ji zcela vyléčit neumíme. Hidradenitida je dobrý příklad toho, jak je dermatologie složitý obor. Že jde o specifickou nemoc, a ne o infekci, jak se dlouho myslelo, víme více než sto let. Dnes naštěstí umíme projevy nemoci významně zmírnit vhodnou léčbou, aby nemoc pacienta omezovala co nejméně. Nejdříve odezní velké bolesti, které tvorbu boláků provázejí. Pacienti kvůli nim nemohou pořádně ležet, sedět, oblékat si přiléhavé věci, cvičit... Zkrátka vše, co běžně děláme a nijak se nad tím nezamýšlíme. Když se hidradenitida neléčí, její průběh se zhoršuje a může dojít i k poškození hlubších struktur v postižených místech. Klíčové je přijít k lékaři co nejdříve.
 
Je na vás doma poznat, jaké případy jste přes den v ordinaci řešila? Býváte třeba více zamlklá, když jste musela řešit náročné případy?
Ne, tak to naštěstí nemám. Každý, kdo má rodinu s malými dětmi, ví, že když přijdete domů, vpadnete najednou do úplně jiného světa. Kroužky, škola, domácnost... to mě úplně pohltí a v duchu se k případům z ordinace nevracím, a když, tak jen výjimečně. Rozhodně to není tak, že bychom s manželem po večeři řešili případy z kliniky. (Manželem Moniky Arenbergerové je přednosta Dermatovenerologické kliniky FNKV, prof. MUDr. Petr Arenberger, DrSc., MBA, pozn. aut.)
 
Vy i manžel jste lékaři. Projevují vaše dvě dcery přání být jednou „paní doktorkou“?
Zatím jsme nic takového nezpozorovali. Mají mnoho krásných zájmů, ve kterých se je snažíme podporovat, ale co bude, to si netroufneme odhadnout.
 
Jaké koníčky máte vy sama?
To je trochu neexistující kapitola. (usmívá se) Musím počkat, až holky trochu povyrostou. Momentálně mi pro sebe nezbývá prakticky žádný volný čas, ale nechtěla bych, aby to vyznělo jako stížnost. Tak to zkrátka je. Snažíme se jako rodina být co nejvíce spolu. Moc rádi například cestujeme a společně sportujeme.
 
Máte nějaký nesplněný sen, ať už soukromý, nebo pracovní, který byste ráda ještě zrealizovala?
S řadou závažných kožních onemocnění si dnes dokážeme poradit. Většině pacientů s lupénkou nabízíme léčbu, která jim významně pomůže od potíží, eventuálně je zbaví obtíží úplně. Stále jsme však lehce bezmocní při léčbě závažných forem atopického ekzému a také výpadek vlasů na imunitním podkladě je pro nás medicínským oříškem. Najít pro tyto pacienty léčbu, která by zároveň měla málo nežádoucích účinků, je pro mě profesním snem.
Co se týče osobního života, s manželem rádi ochutnáváme světové kuchyně. Nejraději máme tu asijskou. Stále se mi ale nedaří udělat dobré domácí sushi, krevety tempura, udon nudle nebo hovězí teriyaki. Takže objevit a absolvovat dobrý kurz asijské kuchyně je pro mě zatím nesplněným soukromým snem.

Reklama