Reklama

Často si vzdycháme na dnešní dobu, která se nám jeví jako velmi uspěchaná a zaměřená příliš na výkon. Moderní technologie nám totiž sice na jednu stranu usnadňují práci, ale na první pohled ušetřený čas nám jako by berou svou samotnou existencí.

Do pracovního procesu před několika málo lety vstoupila generace, jež se narodila po roce 1989, vyrůstala na prvních dostupných přenosných počítačích a různých podobných vymoženostech, a pro kterou je takový svět už samozřejmostí.

student

Jejich rodiče se ale také museli vyrovnat se změnami na pracovním trhu, které nastaly v devadesátých letech. Někteří uspěli, jiní ne.

  • Ale i ti úspěšní zaplatili kolikrát v přeneseném slova významu neadekvátní daň v podobě nedostatku času na své děti.

Dnes se podíváme na příběh studentky Jany, jež vyrůstala v rodině, kterou bychom mohli nazvat bohatou – z materiálního hlediska. Její rodiče začali totiž krátce po revoluci podnikat a skutečně se jim dařilo. Nic však nebylo zadarmo. Jana si z dětství pamatuje jen honičku za termíny a pracovní stres, který si její rodiče nosili často domů až k jídelnímu stolu, kde se prakticky nemluvilo o ničem jiném než o jejich práci. Počítače běžely téměř nonstop.

„Příští rok dokončím vysokou školu a mám přímo hrůzu z toho, co bude dál,“ říká upřímně čtyřiadvacetiletá Jana, která na své na první pohled bezproblémové dětství nevzpomíná zrovna nejlépe. „Je skvělé, když někoho práce naplňuje, ale nechci skončit jako oni, nechci svůj život strávit v práci nebo v myšlenkách na ni. Vím, že peníze jsou důležité, že se s nimi žije snadněji, ale vše má mít své meze. A teď opravdu nevím, jak si svůj život zařídit, abych žila v nějaké příjemné rovnováze...“

Jana byla vzorná školačka a později úspěšná studentka. Rodiče s ní tedy neměli žádné starosti. A možná i proto brali vše jako samozřejmost a nevěnovali jí téměř žádnou speciální pozornost, aspoň tak si to Jana myslí. „Kdybych někde za chalupou kouřila a honila kluky, asi by se zajímali víc,“ ušklíbá se.

Dlouho také byla přesvědčena, že jim práce byla přednější. A přesto že jezdili na drahé společné dovolené, vždy byla tak nějak sama. „Moje věci vždycky musely počkat,“ vzpomíná. „Vím, že se nejednalo o žádné důležité záležitosti, ale pro mě jako dítě byly důležité, i když se netýkaly práce, která nás živila.“

Ačkoliv si Jana cení smyslu pro povinnost, kterou měli její rodiče, a už také ví, že ji měli a mají rádi, protože si v dospělosti vše vyříkali, těžko si k nim dnes nalézá cestu. Ba co víc. Bojí se, aby jednou neskončila jako oni. „Všechno je v genech,“ směje se smutně při vzpomínce na ranní rituál své matky: vstát z postele, zapnout počítač, vykonat ranní hygienu a neustále odbíhat od přípravy snídaně k prokletému počítači..

A co vy, milé čtenářky, daří se vám vybalancovat čas pro práci a čas pro rodinu? A jak řešíte časové krize, které asi potkávají každou z nás? Napište nám do komentářů. Děkujeme.

Přečtěte si také: