Už dvakrát se léčila a zase do toho spadla. Nemůže jít nakoupit, protože vystavené ovoce jí připomíná obrázky na hracím automatu. Chce se léčit, ale jen do chvíle, než jí světýlka zatemní hlavu...

 

Jednou jsem na nějakém mejdanu, posilněna sektem, vhodila do hracího automatu dvě stovky a za hlasitého povzbuzování přátel zahájila nerovný boj s citróny, malinami, švestkami a pomeranči. Drtila jsem tlačítko start a sledovala kolotoč „vitaminů“ kroužících na světélkujícím válečku.

 

Zhruba po deseti minutách jsem postrádala dvě stě korun a iluze o faktu, že automat je výherní. Byl pouze hrací. Další hodinu jsem pak špekulovala, co jsem si mohla za prošustrovaný peníz koupit. Umím si představit, že bych propadla třeba stropem, pátou třídou nebo víkem od kanálu, ale propadnout z vlastní vůle hazardu se nechystám. Ne každý má ovšem na „forbes“ stejný názor. O to hůř, když je vlastně slušný člověk a máma od dítěte…

 

„Mou paní jsem poznal na dovolené, kde jsem s kamarády „lezl“. Věnuji se totiž sportovnímu horolezectví a tehdy jsme byli lézt v Hřensku,“ vzpomíná dvaačtyřicetiletý Michal z Mělníka. „Byla to úžasná, hodná  holka a myslím si to o ní i dneska. Po půl roce jsme čekali Kačenku. Zůstala doma a já jezdil do Prahy do práce. Tam pracuji jako technik u jedné velké počítačové firmy,“ vypráví Michal.

 

„Simona tehdy začala také jezdit do Prahy. Má tam kamarády ze střední a také otce. Často jela ráno se mnou a já ji pak vyzvedl,“ dodává a pokračuje. „Myslel jsem, že naším vztahem nemůže nic otřást, ale jen do chvíle, než jsem ji jednou navečer  prostě nenašel. Otec mi sdělil, že u něho vůbec nebyla, a její přátelé mě poslali do herny. Byla tehdy v sedmém měsíci! Stála u forbesu a na displeji bylo něco přes pět set korun. Zeptal jsem se jí, jestli to tam naházela ona. Řekla, že ne, že to je výhra za vloženou stokorunu. Neměl jsem v té době pocit, že je to nějaké neštěstí.“  

Nechal tehdy svoji paní dohrát a odjel s ní domů.       
                                        
 


Michal si dokonce vyčítal, že moc pracuje a že se manželka asi trochu nudí. „Jenže pak jsem ji tam nahrábl ještě mnohokrát a pokaždé tvrdila, že je tam pár minut,“ pokračuje…

 

„Jednou mi to už přišlo divné, a tak jsem si odchytil barmana. Sdělil mi, že manželka je tam celý den. Kolik tam naházela, mi říct nechtěl, ale řekl, že hodně. Obvolal jsem známé a jejího otce. Nevěřil jsem, že je to pravda. Hodně jsme se pohádali a Simona slíbila, že toho nechá. To také udělala, protože se narodila Kačenka,“ dodává muž.

 

Hrála i s kojencem v sedačce...

 

Simona byla s malou dcerkou doma pouze pár měsíců.

 

S kojencem v sedačce dál střídala v Praze jednu hernu za druhou a domů se vracela autobusem, před koncem Michalovy pracovní doby.

„Dnes si vyčítám, že jsem nebyl prozíravější a že jsem na to přišel poměrně dost pozdě,“ pokračuje ve vyprávění Michal. „Vlastně jsem na to ani nepřišel já,“ vysvětluje. „Volala mi její kamarádka, která měla informace zase od jiného kamaráda, který bydlí u jedné z heren. Tehdy jsem si na manželku doma počkal. Plakala. Pochopil jsem, že to sám nezvládnu,“ říká.

 

Michal se obrátil na psychiatrickou ambulanci v pražských Bohnicích a domluvil pro svou ženu léčení. Malé Kačence bylo něco přes rok.

„U zaměstnavatele jsem vyjednal pro dobu, kdy byla Simona hospitalizovaná, neplacené volno. Já nechtěl, aby to někdo věděl, proto jsem řekl jen to, že mám rodinné problémy,“ vypráví. „Dodnes to tady málokdo ví. Není to velké město a o publicitu tohoto druhu opravdu nestojím.“ dodává Michal.

 

PhDr. Karel Humhal, klinický psycholog

Vyléčit tento druh závislosti, tak jako třeba chřipku, opravdu nelze. Existují různé formy s různou úspěšností. Například skupinová terapie, hospitalizace, ambulantní možnost léčby, ale v zásadě je to všechno o člověku. Ženy, bohužel, navíc bojují se závislostí mnohdy obtížněji. Zase je jich ale stále ještě menší procento. Postižený člověk k rozhodnutí jednoduše musí dojít. Okolí a jeho blízcí mu mohou maximálně pomoci, ovšem vyléčit se musí sám.

 

 

Nemůže jít ani nakoupit

 

Po několika týdnech léčení se Simona vrátila domů. Michal mezitím přestěhoval celý byt, přistavěl příčku a koupil nové obklady do koupelny a do obýváku sedačku. „Moc jsem chtěl, aby se tu ženě líbilo, a také jsem tak nějak vyhodnotil, že by bylo dobré, kdyby to žena chápala jako nový začátek, a věřil jsem, že ty změny pomůžou. Pořídil jsem to, co si přála,“ pokračuje Michal ve vyprávění.

„Skutečně to bylo pár týdnů dobré. Začal jsem zase chodit do práce a věřil, že je to za námi,“ říká.

 

Simona ale dál hraje. „Jezdí hrát do Prahy a já už nevím, co s ní. Malou jsem dal do školky také v Praze, protože tak to lépe stíhám. Ráno ji tam dám a odpoledne ji vyzvednu. Manželka je někdy doma, ale povětšinou není. Čekám, jestli se prostě neprobere sama. Nic jiného mi nezbývá,“ pokračuje muž.

„Nedávno mi říkala, že vlastně moc chce přestat, ale nejde to. Říká, že když vidí v krámě vystavené ovoce, už nevidí ovoce, ale okamžitě se jí vybaví ty obrázky na válci. Přece jen to poslední dobou trochu omezila, tak třeba jednou….“ doufá Michal a dodává: „Přemýšlel jsem i o rozvodu. Dceru bych dostal, jenže… já ji mám stále hrozně rád.“

 

Michal se z pochopitelných důvodů vyfotit nenechal a jeho paní o našem rozhovoru ani neví. Možná by ale měla. Aby věděla, co všechno tento muž obětuje a že jí stále věří.

 

Ne každý by se choval stejně. Jako motivace by jí to možná pomohlo...

 

Myslíte si, že svou závislost paní Simona nakonec zvládne? A co Michal, má raději z manželství odejít?

 

Reklama