Děkujeme čtenářce s nickem Karinečka, že se nám svěřila se svým pohnutým příběhem. Ale než ho budete číst, milé čtenářky, mějte po ruce kapesník, protože vám možná vyhrknou slzy.

Přeji všem krásný den. Dnešním tématem se ve mně probudily vzpomínky na mé dětství a dospívání. Na ty roky se snad ani zapomenout nedá. V podstatě počínaje školní docházkou a konče nástupem do zaměstnání, byly celé roky jedním velkým trestem.

Moje vlastní máma se v tělesných trestech přímo vyžívala, byla jsem pravidelně bita za všechno a když nebylo za co, tak se vždycky něco našlo. Na denním pořádku byl výprask vařečkou za dvojku v žákovské nebo třeba jen za to, že jsem vykoukla z pokojíku, když měli naši návštěvu a zrovna jsem se nehodila do plánu.

Hodiny a hodiny mám odklečené v koutě s vařečkou na natažených rukách a když náhodou sklouzla, hádejte co bylo...další výprask.Když si ve škole všimla učitelka v tělocviku modřin a zavolala mámu do školy, tak jsem to zase odnesla, protože jsem to přece musela napráskat, že?Jak jinak, máma totiž byla šikovná, veškeré modřiny zůstávaly tak, že v běžném oblečení nebyly vidět, bohužel pro mně si jich učitelka všimla při převlékání.

Tak jsem si potom dávala pozor i na to, aby si nikdo ničeho nevšiml. Kolikrát jsem jenom byla bita tak, že mámě popraskaly žilky na rukou z toho, jak do mně tloukla a to jsem pak dostala ještě jednou vařečkou, za to, že ji to bolelo.

Časem jsem tyto tresty začala pokládat za součást svého života, modřiny se vždycky zahojí, ale co ve mě ale i po mnoha letech zůstává, jsou tresty psychické. Dodnes mám hluboko vryto v paměti, kolikrát se mnou máma nepromluvila ani slovíčko, v době, kdy mi bylo devět, deset let jsem to nedokázala pochopit a probrečela celé dny, kdy se mnou nemluvila.

Když jsem měla narozeniny, kolikrát mi ani nepopřála, když měla narozeniny ona, nenechala si popřát ode mně. Každý rok stejný scénář, já sháněla drobnůstky, kterými bych jí udělala radost a pak jsem slyšela pořád dokola stejnou větu:"Od tebe vůbec nic nechci!"

Občas utroušená poznámka o tom, jak jsem hnusná, ať se na sebe podívám do zrcadla, mému sebevědomí také moc neprospěla. Vrcholným číslem mé vlastní / i když jsem jako dítě mockrát přemýšlela, jestli je vlastní/ mámy bylo to, že mě v mých sedmnácti letech násilím táhla po městě ke kadeřnici, protože si rozmyslela, že mě nechá ostříhat dohola.

Vůbec jí nevadilo, že na nás lidi koukají, protože ten pohled zcela určitě stál za to.Já brečící, že nechci, ona řvoucí, že jsem ku.va, tak si to zasloužím. Přitom podotýkám, že nadávky tohohle typu byly naprosto neopodstatněné, protože jsem mohla pouze do školy a zpět, bylo to prostě jenom o tom, že si tím ulevovala. O tom, že jsem pravidelně každý měsíc musela ukazovat použité vložky, abych mámu přesvědčila, že opravdu nejsem těhotná, se snad ani nebudu rozepisovat.

Ptáte se, co je moje máma zač? Naprosto obyčejná ženská, do které by to nikdo neřekl. Dnes si myslím, že si na mně léčila svoje komplexy z nevydařeného manželství a já veškeré její špatné nálady odnášela. Dlouho jsme spolu nevycházely, nedokázala jsem ji pochopit.Když jsem se po letech ptala, proč to dělala, tak mi odpověděla, že byla bita také a neuškodilo jí to.

Dnes už spolu dávno nebydlíme, vztahy se zlepšily, ale největším paradoxem je to, že dneska od toho samého člověka slyším:"Hlavně ty děcka nebij!"

Neboj, mami, nebudu je bít, moc dobře si pamatuju, jaké to je a já bych to takhle nedokázala. Ještě v době, kdy jsem o dětech ani nesnila, jsem věděla, že já je takhle vychovávat nebudu. Není to vždycky jednoduché, neříkám, že by nikdy nedostaly na zadek, ale čistě výchovně v případě nejvyšší nouze a to je opravdu málokdy. Nikdy netrestám tím, že bych s dětmi nemluvila, protože je to daleko horší než výprask.

Teď, když jsem tohle všechno napsala, dokonce cítím jistou úlevu, že jsem se svěřila. Krom mého manžela o tom snad nikdo neví a i když jsem měla pocit, že se na všechno dá zapomenout, tak to tak není. I když mám mámu ráda, tohle jí prostě nezapomenu.

Karinečka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Milá Karinečko, úplně se mi svírá srdce lítostí nad vaším zmařeným dětstvím. Vůbec si to nedokážu představit. Ale jsem ráda, že se vám alespoň trochu ulevilo. Koneckonců i od toho dnešní téma je.

Co vy na to milé ženy-in? Máte podobný příběh? Chcete se svěřit? Byla jste v dětsví fyzicky trestaná? Jakým způsobem? Bolí vás to ještě dnes? Vzala jste si z toho poučení a své děti vychováváte bez výprasků?

Napište nám, téma je tu pro vás

redakce@zena-in.cz

Reklama