Hodyhodydoprovody dejtevejcemalovaný neboaspoňbílý slepicevámsnesejiný… drmolí asi sedmiletý, čokoládově snědý klučina na prahu našeho bytu. Jeho menší bráška, který stojí vedle, pro jistotu neříká nic, jen svírá igelitku a proutek s mašlí a upírá na mne jiskřivé temné oči. Nacházíme se na sídlišti na okraji Prahy, v šestém patře panelového domu. Většina sousedů už před dvěma dny zmizela na chalupy, takže se kluci něco nazvonili, než jim vůbec někdo otevřel. O vejce zjevně nestojí, malovaný ani bílý. Chtěli by zlatou dvacku nebo ještě radši šustivou padesátku. Evidentně nevědí, co to vlastně dělají a proč. Někdo zkušenější je poučil, že je dneska šance něco z lidí vydyndat.

Ty kluky jsem v životě neviděla, možná bydlí na jiné straně sídliště. Dám každému pomeranč a posílám je pryč. A cítím se mizerně. Zatracené tradice! Pitomé Velikonoce!

Když byla ještě naživu tchyně s tchánem, jezdívali jsme na svátky na Moravu. Taky už to tam dávno nebyla žádná folklorní idyla, ale mládenci tam „na šmegustr“ chodili v hojném počtu. Pěkně se oblékli, ti starší dostali frťana, ti malí vajíčko nebo čokoládu. V neděli večer jsme barvili s holkama vajíčka a v pondělí se celé dopoledne čekalo, jestli někdo přijde. Někdy se ale stalo, že nikdo nepřišel - přece jen, už to bylo dlouho, co se můj muž odstěhoval do Prahy, kamarádi se oženili a příbuzní odstěhovali. Holky byly otrávené a napřesrok nechtěly s námi jet.

Ne, neposmívám se velikonočním svátkům, to rozhodně ne. Snažím se jen vysvětlit, jak je pro někoho jako jsem já těžké najít k nim vztah – pro městského člověka, jedináčka, jehož rodiče je také skoro neslavili, navíc pro nevěřícího. Nevím, jak mají „správně“ vypadat. Nemají pro mne žádný obsah, žádnou skutečnou náplň. Na druhou stranu – člověk to vidí všude okolo sebe, v časopisech, ve výlohách... Velikonoční menu, výzdoba, zajíčci a beránci. Nejsem divná, když ještě nemám (a nejspíš ani mít nebudu) napečené mazance? Jediné papírové kuře byste u nás doma nenašli!
Obávám se, že naše holky na tom budou v dospělosti stejně, nebudou mít žádný vzor, kterého se držet. Nu což, co se dá dělat. Vánoce míváme krásné, ale Velikonoce se budou muset „naučit“ jinde. Třeba v rodině svého budoucího. A kdoví, možná je víc lidí, kteří mají s velikonoční tradicí - a s tradicemi vůbec - trochu problém. Všichni cítíme, že jsou potřeba, že by měly být samotným základem našeho života... jenomže co s tím, když se svět okolo nás tak hrozně změnil? Není to už jen karikatura? Nezasluhovaly by starobylé zvyky také nějaký ten „upgrade"?

Takže letos jsme to prostě nelámali přes koleno. Jedna dcera si na prázdniny naplánovala brigádu, druhá pojede s kámoškou na chatu. My s mým mužem vyrážíme na výlet do Jižních Čech, prohlédnout si po dvaceti letech Český Krumlov a navštívit vzdálené kamarády. Mazance nepeču, vajíčka nebarvím. Snad mi to tam nahoře – pro případ, že tam přece jen někdo je – odpustí…

 

Po tomhle kacířském projevu se vás, milé ženy-in, skoro ani neodvažuji zeptat, jak to máte vy…

Slavíte Velikonoce podle všech tradic a zvyků,

nebo je trochu „šidíte“?

Co se u vás na svátky jí a pije?

Jaké používáte techniky barvení vajec?

Dostaly jste někdy opravdu citelně napráskáno?

Polévají se u vás kluci vodou?

Pletou si „vaši chlapi“ pomlázky sami, nebo používají kupované?

Vnímáte Velikonoce jako křesťanský svátek, nebo spíš jako oslavu jara?

Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz! Jednu z vás jako obvykle odměníme.

Reklama