Nevěsty touží po dokonalé svatbě a upřímně se děsí všech možných komplikací. Zorka (28) byla připravená na ledacos, ale její den předčil všechny děsivé představy.

„Říká se, že se člověk vlastním průšvihům a trapasům po čase zasměje, ale tak daleko já rozhodně nejsem. A to už od svatby uplynuly tři měsíce,“ pouští se do vyprávění, které jí dodnes vhání slzy do očí. Její svatební den totiž provázela jedna katastrofa za druhou.

„Ještě ráno se zdálo, že vše půjde jako na drátkách. Hosté se pomalu scházeli, panovala dobrá nálada a já se zatím vedle v pokoji zkrášlovala. Jenže když už jsem byla oblečená, učesaná i nalíčená, objevila se ve dveřích chodící katastrofa – naše tetinka Emilka. Už měla slušně upito a jako by to nestačilo, nesla si ještě sklenku červeného vína. Jo, tušíte správně. Jak si to ke mně štrádovala, zachytila podpatkem o můj dlouhý bělostný závoj, který ještě visel na skříni. Zkoprněla jsem, zakryla si oči a jen slyšela, jak se trhá. To je konec, projelo mi hlavou, ale nebyl. Najednou náraz a já ležela na posteli. Teta zaškobrtnutí nevybrala a při svém strmém pádu mě vzala s sebou. Tragédie byla na světě! Červené víno skončilo na mých šatech,“ líčí nevěsta, které červená skvrna sahala od výstřihu až k sukni.

nevesta

Zdroj foto: Shutterstock

„Rozbrečela jsem se a nebyla k utišení. Aby taky ne! Copak jsem takhle mohla vylézt mezi lidi? Rozbrečela jsem se a na všechno rezignovala. Alespoň že moje sestra reagovala duchapřítomně. Naštěstí máme stejné postavy a jí došlo, že má ve skříni jednoduché bílé šaty, které bych v případě nouze mohla obléct. A že to nouze fakt byla!“ svěřuje se Zorka, která jimi nakonec ráda vzala zavděk. Jenže měla po náladě i po make-upu.

„Vizážistka sice dělala, co mohla, ale stejně bylo na první pohled vidět, jak jsem uřvaná. A pohledy svatebčanů, mezi nimiž bych se mimochodem ve svých nových šatech snadno ztratila, to dokazovaly. Dodnes se nemůžu na fotky z toho dne ani podívat,“ přiznává.

Cestou na obřad se konečně uklidnila, a když ji otec vedl k oddávajícímu, rozdávala úsměvy. „Zase zafungovala moje sestra. Připomněla mi, že jde přece hlavně o to, že si beru svou lásku, ne co mám na sobě. Jasně že měla pravdu! A náladu mi spravil i krásný oltář postavený u jezírka. Jako z pohádky! Pak už šlo všechno jako po másle. Tedy do té doby, kdy jsem měla ženichovi navléknout snubní prsten. Vyklouzl mi z ruky a žbluňk do vody! Zatímco já se opět rozbrečela, hosté hýkali smíchy. Obětoval se svědek. Vysvlečený do trenek jej začal lovit. Naštěstí nebyl moc hluboko,“ kroutí hlavou Zorka, která se tak nakonec přece jen vdala.

„To víte, že mě na malý okamžik napadlo, jestli to všechno není nějaké znamení, že se vdávat nemám,“ směje se a hned dodává, že takové myšlenky hned zaplašila. „Beru to tak, že všechnu smůlu jsem si vybrala ve svatební den, a teď už bude jen lépe.“

Čtěte také:

Reklama