Co se sbírání čehokoliv týče, jsem žena out. Nikdy mě to nebralo a nikdy jsem moc nechápala, proč bych si doma měla schraňovat různou veteš, například oblíbené plechovky od piva, staré hračky, obaly od žvýkaček. Dnes už trochu chápu, že u sběratelských objektů platí - co kus, to příběh. Přesto nesbírám.  

Zato jedna z mých starších sester měla v období našeho dospívání (dělí nás jen rok a pár měsíců) vlastnila opravdu netradiční sbírku. Sbírala pomyslné skalpy cyklistů, kteří zbloudili do naší vsi. Což díky cyklistické trase tudy vedoucí nebylo tak těžké. Vlastně tahle sbírka byla téměř neviditelná. Čítala jen pár čárek na zmuchlaném papíře, ale měla zjevně velkou duševní hodnotu.

Začalo to vlastně docela nevinně. Jakožto většina pubescentů i my jsme toužily po tom, aby se o nás vědělo, a tak jsme se tu a tam projevily trochu hlasitěji. Ovšem za to, co vycházelo z hrdla mojí sestry, by se nemusel stydět ani hejkal lesní.

Seděly jsme osudného dne s rodiči na naší zahradě. A ona, už ani nevím proč, ze svých hlasivek opět vypustila jakýsi bojový pokřik. Což očividně gentlemana projíždějícího právě kolem našeho domku překvapilo natolik, že se přestal věnovat řídítkům svého bicyklu a počal se rozhlížet, odkud že se řítí to stádo rozzuřených apačů, přičemž sebe i své kolo ladně umístil do koryta vyhloubeného místním potokem.

Toto počínání mojí sestru pobavilo natolik, že se toho chytla a během léta nasbírala různými způsoby (hlavně díky svému zpěvu a originálním kostýmům) hned několik zářezů. Počítala i to, když je alespoň očividně vylekala, nemuseli hned padat. Ale některé typy lidí se k zemi kácí zkrátka dost ochotně.

Myslím, že pokračovala i v příští sezóně. Kolik skalpů nasbírala, si už nepamatuju, ale ona to vědět bude. Dnes se divím, že nikdo nepodal žalobu :-D

Reklama