Moment, kdy zjistím, že jsem těhotná, jsem od dětství viděla v barvách. Já, v saténové košilce, koukám na dvě čárky na gravitestu, začíná hrát fanfára a já stojím šťastná uprostřed ohňostroje, beru do ruky telefon a obvolávám všechny známé s radostnou novinou.
Ve skutečnosti mi radostnou zprávu oznámila zdravotní sestra telefonicky a moje první reakce byla, že se spletli. Druhý den jsem tam podloudně volala znovu, jestli jako opravdu. Pak, když jsem si koupila gravitest a na něm se ukázaly úžasné dvě čárky, žádná fanfára ani ohňostroj ani telefonát všem. Naopak. V hlavě mi vyskočila varovná cedule s pověrou, že první tři měsíce se o tom nesmí mluvit. Chtěla jsem to dodržet, vážně jo, jenže jak vysvětlit přátelům, že jsem najednou abstinentka, nekuřačka, končím s vířivkou a na ten turnaj ve vybíjené, který jsem sama vymyslela a zorganizovala, se mi nechce? Co říct matce, která přinesla další várku léčivých bylin na podporu plodnosti? Co říct babičce, která se se slzou v oku ptá, jestli se dožije pravnoučete? A to přitom ta novina ve vás vře jak islandské sopečné jezírko! Tu a tam jsem tedy potichu, aby mě nebylo moc slyšet, něco pustila. Následný výtrysk emocí jsem v zárodku zastavila větou „Ale budem o tom mluvit až za tři měsíce“. Výsledek byl, že dříve, než tři měsíce uplynuly, o tom věděla většina mého okolí a ani nemůžu říct, že bychom o tom nemluvili. Jen jsem vždycky zdůraznila, že je to zatím tabu.
Následovaly příznaky. Já tedy zvracení nesnáším a udělám všechno proto, abych nemusela. Když to zachrání lektvar z myších kostí, buvolích očí a tří chlupů z kojota, vypiju to. Naštěstí stačilo přelít vroucí vodou jednu kávovou lžičku strouhaného zázvoru, sníst jeden suchar a zhluboka dýchat s nohama nahoře. Nikdo mě ale nevaroval, co se mnou udělá spící bezdomovec v tramvaji! Smrádek, že by se dal krájet. Do příští stanice jsem dojela s nafouknutou pusou plnou sucharů a zázvorového čaje, obličej vyprofilovaný na dveřních sklech. Od té chvíle jsem si cestující při nastoupení řádně prohlížela. Domů jsem nakoupila hory Sava a jeho čistou vůní pokryla celý byt.
Abych se informovala a připravila na mateřství, začala jsem číst časopisy pro maminky. Ale ouha! Na jejich stránkách jsem se dozvěděla, jaké všechny hrůzy se mohou stát. Třeba dopisy čtenářek. Začínaly: „Těšili jsme se, měli jsme radost, všechno v pohodě, až najednou….“ a bez varování končily potraty, komplikacemi, depresemi. V jednu chvíli mi připadalo, že když proběhne všechno bez komplikací, je to náhoda. Naučila jsem se proto nejdřív přimhouřeným okem zcenzurovat obsah a pak teprve číst.
Momentálně je pro mě nejmilejší činnost představování si „co bude, až bude“. Ležím si s nohama nahoru a představuji si, čím asi bude ten „můj“ človíček jedinečný a jak ho v tom budu podporovat. Představuji si, jak jedeme na výlet a někdy se dokonce zapomenu u takových podrobností, že jsem se minule rozčílila, že doma nechtěl jíst a teď se shání po sušence!
Reklama