Moje poslední cigareta.

Za pár dní to budou dva roky, co nekouřím. Původně jsem chtěla napsat ,,co jsem přestala kouřit“, ale tolik lidí už přestalo a pak se třeba pod vlivem nepříznivých životních situacích ke kouření vrátilo, že slovo „přestat“ zní na můj vkus moc kategoricky.

Třeba v době povodní, kdy jsme „zachraňovali“ poslední pozůstatky domácností, se mi moje sousedka s trochou provinilosti v hlase svěřila, že si musela zapálit. Po třiceti letech. Takže uznáte, že už jsem ve svých prohlášeních opatrnější.

Prvního šluka jsem si dala na základce.To byly takové ty machrovinky v naivní touze vypadat dospělejší a zkušenější. Moje nebohé růžové plíce mi málem spadly do kalhot. Jako by byly na gumových kšandách a někdo na ně naložil neúměrnou zátěž. Na ten první pocit do smrti nezapomenu.
,,Fuuuuj, v životě nebudu nikdy kouřit“. Nikdy neříkej nikdy, známe to.


Svůj počáteční odpor k cigaretovému kouři jsem pomalu po „pávech“ překonávala na střední škole a o svaťáku mi dokonce rodiče v bláhové představě, že toho po maturitě nechám, dovolili kouřit při učení.


Odešla jsem na ,,vejšku" do Prahy a moje kuřácká epizodka se změnila v závislost. Vypadalo to tak umělecky. Výtvarnice bez cigára byla jak dirigent bez taktovky. Nemyslitelné. Co by byly ty prodebatované večery bez modrého cigaretového dýmu?


A po škole? Pcha. V divadlech se navzdory požáru zlaté kapličky odjakživa kouřilo. Sotva jste strčily nos do vrátnice kteréhokoliv kulturního stánku v republice, nakopl vás zápach přetékajícího popelníku a načichlé bylo vše od kostýmů po chlebíček z bufetu.

S prvním protikuřáckým zásahem v divadelních prostorách jsem se setkala až ve Finsku. Ale i tam se při troše diplomacie dalo najít kuřácké doupátko, které však bývalo pro obrovský zájem vždy přeplněné. Muselo se na mráz. A to byl první moment, kdy jsem si uvědomila, že se stávám otrokem. Pravda, také jsem se tam za svou závislost styděla a tyto dva impulzy odstartovaly mou snahu típnout poslední cigaretu.


Ale jestli si myslíte, že k ní byla cesta snadná a krátká, tak vás musím zklamat. Nebo potěšit?
Nejsem žádná hrdinka, která dokázala ze dne na den přestat. Trvalo mi to léta, protože jsem patřila k tzv. rituálním kuřákům. Kafe-cígo, práce-cígo, konzultace-cígo atd.

A jak jsem na to šla? Napřed jsem oddalovala první cigaretu po ránu. Časem jsem se dopracovala k tomu, že jsem celé dopoledne neměla chuť si zapálit. Potom jsem ten čas bez cigarety nenásilně prodlužovala až do odpoledne. Následovalo dlouhé období, kdy jsem kouřila jenom večer, když jsem si dala sklenku vína a sedla k práci. Když těch sklenek bylo víc, dokázala jsem zdolat skoro celou krabičku a musím se kajícně přiznat, že i dnes, po dvou letech, mám při pití alkoholu na cigáro chuť.

Ale naštěstí mě vždycky přemůže moje moudřejší já: ,,Nebuď blbá, když už jsi to tak dlouho vydržela…“ a nechám si tu chuť zajít.

A jak jste na tom s přestáváním kouřit vy, milé ženy-in?
Kolikrát jste se o to pokoušely?
Úspěšně nebo marně?
Na čem vaše snahy přestat ztroskotaly?
Kdy jste si daly svoji první cigaretu?
A jak jste zatočily s tou poslední?
Co říkáte na protikuřácký zákon?
Je moc nebo málo přísný?

Napište mi vše, co se týká vašeho vztahu ke kouření.
Ať už pozitivního nebo negativního.
Kromě bodů vás čeká dárek.
A nezapomínejte na nick!

Reklama