Už od dětství jsem byla povahou introvert, tj. uzavřený, nespolečenský člověk. Takový člověk se také dost pozoruje a hlavně si nevěří. Nedávno jsem si našla na internetu, že jsem vlastně trpěla sociální fobií - tj. strachem z lidí.

Nemyslím si, že jsem ošklivá, ale zkrátka jsem si nevěřila ani co se týká vzhledu, ani co se týká schopností. To se ještě zhoršilo po narození dcery, když jsem přibrala asi 15 kg a ne a ne se jich zbavit.

Jak jsem se svých mindráků zbavila?(Nebo aspoň většiny?) Docela kuriózním způsobem. Před pár lety jsem měla autonehodu a po ní jsem zůstala na vozíku ochrnutá na větší část těla. Změna nenastala hned, ale postupně jsem se stala průbojnější (možná i proto, že jsem musela bojovat za svá práva a hlavně za získání tzv. osobní asistence, abych mohla zůstat doma se svojí dcerou a rodiči a nemusela někam do ústavu) a hlavně jsem si uvědomila, že většina mých dřívějších mindráků byla v porovnání se současnými problémy naprostými hloupostmi.

Po úrazu jsem zhubla, a i když občas nějaké to kilo přiberu, zkrátka chvíli držím dietu, omezím množství jídla a bez problému zhubnu.

Nevím, jak je to možné, ale zbavila jsem se i sociální fobie - už mně nedělá problémy navázat kontakt a hovořit s jakýmkoliv člověkem.

No a pár dalších mindráků - jako že nemám dokonalou pleť a že se mně rychle mastí vlasy - to už jsou úplné "prkotiny".

Jana

Milá Jano,
moc a moc vám fandím. Váš příspěvek by se k tomu dal tesat zlatým písmem do kamene. Spousta mindráků je způsobena tím, že v dnešní konzumní společnosti prostě nemáme žádné pořádné starosti. Když se dříve muselo denně vyrazit do továrny, předtím na pole a ještě předtím na sběr plodů, nebyl čas zbytečně se pozorovat, lidé se museli ohánět.

Dnes naopak máme času tolik, až to není hezké (i když každý tvrdí, že ho nemá) a máme čas rozebírat ty prkotiny.

Vy jste se, Jano, dostala někam, kam mnoho z nás ani nenahlédne, a jste úžasná, že jste to zvládla takhle skvěle. Ještě jednou – blahopřeji vám k tomu, je to skvělé.

Reklama