Reklama

Asi každá maminka se modlí, aby její děťátko, které nosí pod srdcem, bylo zdravé. Díky bohu tomu tak skutečně ve většině případů je, ale většina případů neznamená 100 %.

 

Když se mi narodil Adámek a já ležela celá šťastná na porodním sále, ani ve snu mě nenapadlo, že se za pár minut dozvím, že má rozštěp patra. (Proč by také měl mít nějakou vrozenou vadu, když veškeré testy byly v pořádku?)

 

Pravdou je, že když mně a manželovi přišla dětská lékařka říct, že má syn rozštěp, nijak to se mnou nezamávalo.

Mělo by? Syn byl jinak zdravý, vada byla skrytá, čili já tuto informaci vzala jako fakt – stalo se stalo – a věřte, že mi to nijak nezkazilo radost z toho, že mám krásné, zdravé miminko.

(Ano, brala jsem to tak, že je syn zdravý. Vada mu neohrožovala život a bylo to krásné donošené dítě).

 

Pochopitelně, že rozštěp měkkého patra má veliký vliv na kojení. Dítě totiž díky vadě není schopné vysávat z prsu mléko – nedokáže vytvořit takový tlak, aby mléko z prsu teklo – takže jsem se sestřičkou v porodnici přišly na úžasný zlepšovák. Já mléko odsávala, ona ho přelila do kojenecké láhve, která měla dudlík s prostřiženým otvorem. Otvorem dost velikým na to, aby mléko vytékalo samo a Adámek nemusel sát ;o)

 

Když byly malému tři měsíce, jeli jsme na kontrolu a na vyšetření do Vinohradské nemocnice, kde nám řekli, že operace patra se provádí až ve třech letech. Dostali jsme také několik pokynů, které jsme museli dodržovat:

-          dítě si nesmí cucat prsty

-          nesmí mít dudlíka

-          nesmí spát na břiše

 

Když budu upřímná, ne vždy se nám podařilo tyto pokyny dodržet na 100 %, ale snažili jsme, co to šlo.

 

Na kliniku plastické chirurgie jsme dojížděli na pravidelné kontroly a po třech letech jsme dostali termín nástupu na operaci.

Pochopitelně jsme absolvovali řadu vyšetření (krevní obraz, vyšetření pediatra apod.) a můžu vám říci, že Adam byl tak statečný, až by to vyrazilo dech.

 

Do nemocnice jsme nastoupili v úterý, v mrazivý únorový den a naštěstí jsem měla tu možnost, být v nemocnici se synem, což mi skutečně spadl kámen ze srdce.

 

Při nástupu jsme opět prošli vyšetřením, tentokrát i zubařským a posléze se zabydleli na nemocničním pokoji.

Věřte, nebylo mi ani trochu dobře. Žaludek jsem měla sevřený, srdce nepřestávalo bít na poplach, ale štěstěna mi přihrála perfektní spolubydlící s chlapečkem, jen o rok starším, než byl ten můj.

 

První den jsem přečkala s nervozitou v celém těle, ale navenek jsem byla tou nejveselejší maminkou. Adámkovi jsem ukazovala nemocniční hračky, pobíhali jsme spolu po chodbě, hráli si a myslím, že synek z našeho nástupu nebyl nijak vyděšený či plný strachu.

 

Sestřičky i doktoři byli naprosto úžasní a za to jim patří můj dík. Moc pomohli nejen mně, ale především všem dětem (a že jich tam bylo!), které měli před, či po operaci.

 

Ve středu ráno nás čekal okamžik „O“.

Adámek měl naplánovanou operaci na devátou ráno, takže již od šesté hodiny ranní jsme měli frmol. Vysprchovat, umýt vlásky, zkrátka podstoupit kompletní předoperační hygienu.

 

Poté synek dostal kapičky, které ho měly uklidnit. No... nevím, zda na jiné děti skutečně účinkovaly tak, jak měly, ale u nás spustily záchvaty vzteku, rozzuření a stále křiklavého „Nechci!...“

S vypětím všech sil jsme tento stav přečkali a pak už si syna odvezli na operační sál.

 

Lékařem nám bylo sděleno, že pokud by Adam měl tak veliké krční mandle, že by překážely v operaci, budou mu je muset nejprve vytrhnout a až poté (zhruba po měsíci) by následovala sama operace patra.

Tahle věta mou nervozitu vehnala až na pokraj únosnosti a já se rozbrečela jak malé dítě. Myslela jsem, že syn to bude už mít vše za sebou a teď se dozvídám, že může nastat tohle?

Asi díky tomu, že jsem se snažila být silná a před synkem stále veselá, přišel absolutní zlom a já vzlykala a vzlykala a vzlykala.

Věděla jsem, že takováto operace není nebezpečná a že je daleko, daleko horších nemocí, které děti postihují, ale přesto.... Operovali přeci mého chlapečka!

 

Vše dopadlo naštěstí dobře. Mandle zůstaly na svém místě a Adámek byl po hodině převezen na JIP.

Operace se vydařila a mé nervy si trochu oddychly.

 

Proč jen trochu?

Na JIP jsem pochopitelně v den operace nemohla, takže mě i manžela sestry poslaly domů.

Musela jsem být hrozně otravná, protože jsem co chvíli volala do nemocnice a ptala se na stav mého syna (naštěstí jsem o několik dní později dozvěděla, že tohle dělá většina maminek a že sestřičky už jsou na to zvyklé ;o) ), a pochopitelně, celou noc jsem nezamhouřila ani oko.

 

Druhý den ráno mi volala lékařka, že se synovi daří dobře a že se mohu k němu vrátit do nemocnice a být tam s ním až do dne propuštění.

 

Čtyři dny byl Adámek na JIP, kde jsem s ním trávila celý den - jen na noc chodila spát do svého pokoje přes chodbu - a díky pravidelným návštěvám manžela jsem se dobíjela energií, optimismem a sílou.

 

Pochopitelně i po operaci na mě přišly chvíle, kdy se mi chtělo hrozně brečet a nejraději bych vzala synka a utekla s ním domů. Ale pokaždé jsem se snažila s tímto stavem co nejrychleji porvat a zahnat ho pryč z mé mysli.

Říkala jsem si, že nemám právo tu brečet jako malá holka, ale naopak být silnou matkou, která je oporou pro své dítě. Tohle přesvědčení mi většinou pomohlo se fofrem uklidnit, zahnat slzy a nasadit úsměv při čtení pohádek ;o)

 

V nemocnici jsme strávili jedenáct dní. Já si tam našla kamarádku, Adámek kamarády a nyní už na ty chvíle vzpomínám s úsměvem a s podivnou nostalgií.

 

Dnes jsou Adámkovi čtyři roky a věřte, nebo ne, jeho patro vypadá, jako by nikdy žádný rozštěp ani neexistoval.

Pravdou je, že stále chodíme na logopedii, protože děti s rozštěpovou vadou mají problémy s výslovností, ale i ta už je na dobré cestě.

 

Závěrem bych chtěla poděkovat celému kolektivu dětské plastické chirurgie ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Díky za vaši péči, díky za váš přístup, díky za to, co pro naše děti děláte.