Seznamka nemusí vždy probíhat jen na internetu. A lze ji provozovat jako koníčka. Existuje „Kecal“ v sukních a působí dokonce v Praze...

seznam

Seznamování mě okouzlovalo vždycky, pamatuju se, jak mě coby puberťačku oslovil muzikál Hello Dolly a jak moc jsem se právě onou Dolly toužila stát.

Asi před 15 lety jsem řešila nějaký ten přivýdělek k mizernému státnímu platu, a tak mě napadla právě seznamka. Tehdy se internet teprve rozjížděl, frčela Annonce a agentury typu „Hodíme se k sobě, miláčku“. Vymyslela jsem pouze to, co dnes už dávno běží: kavárenský systém napojený na kancelář s databází klientů, na astrologa, psychologa a především společenské akce pořádané právě v kavárně. Uvažovala jsem ovšem velmi nepodnikatelsky, protože jsem se domnívala, že bych v rámci svého podnikatelského záměru potřebovala onu kavárnu (a kancelář) vlastnit, a bála jsem se zadlužit. Mé konto bylo totiž minusové - proto jsem ostatně chtěla začít podnikat. Když jsem oslovila své gastronomicky vzdělané bratry, nápad odmítli s tím, že by podnik přitahoval nekalé živly, prostitutky a pasáky, a odtamtud už je jen krůček k drogám a mafii. Tak na to jsem si opravdu netroufla...

Rozhodla jsem se seznamováním začít prostě jen bavit a stát se takovým novodobým Kecalem z Prodanky „v sukních“. Prověřené známé a známé známých budu seznamovat se zárukou serióznosti. Rozhlásila jsem po oněch známých, že mám agenturu a že přijímám klienty. A jelikož mám známých hodně a zřejmě mým dohazovačským schopnostem pevně věřili a věří stále, za 15 let se mi podařilo dát úspěšně dohromady poměrně hodně dvojic. Jako honorář jsem si účtovala max. zaplacení útraty v restauraci, kde případně seznamování probíhalo. Dnes už většinou měním pouze maily či mobily, a ať si lidičky smluví rande sami... Dala jsem dohromady asi 15 dvojic, tedy zhruba za rok jednu, a budu Vám vyprávět příběhy dvojic nejúspěšnějších - první z nich vychovává potomka a druhá vstoupila ve zralém věku ve svazek manželství.

Jaroslav a Veronika
Prvního klienta mi přihlásila jedna kamarádka. Jedná se prý o sympatického, pohledného, VŠ vzdělaného a finančně zajištěného majitele firmy něco po třicítce. Bylo mi divné, že zrovna takový muž potřebuje pomoci, a tak jsem se s ním sešla. Problém byl v tom, že Jaroslav byl chytrý až moc, jeho IQ se evidentně pohybovalo nad normou obyčejných lidí, a tomu odpovídal i způsob myšlení a hlavně jednání - lehce nestandardní, občas až komický. Moje první klientka, Veronika, kterou přihlásila pro změnu kolegyně z práce, byla moc milá, společenská, kultivovaná, vzdělaná a hezká... ale hlavně praktická žena oběma nohama na zemi. Padli si do oka. Chodili spolu, nežili spolu - Jaroslav si to prostě nějak nedovedl zřejmě představit. Navíc každou chvíli mně zavolal a vyprávěl, že se „právě zamiloval“. Šlo o květinářku v obchodu, kam šel koupit Veronice kytku, nebo třeba o barmanku či slečnu na poště... většinou ženy o 15 až 20 let mladší, než byl on. Nechápal to jako něco špatného, a když ho Veronika kvůli tomu na čas opustila, hrozně trpěl. Měl to v hlavě prostě poskládané jinak. Jako každému chlapovi se mu líbily ženské, nevěděl ale přesně, co znamená „zamilovat se“, a hlavně, nenechával si to pro sebe, nýbrž otevřeně to hlásal všem, tedy i své partnerce. Měla jsem ho moc ráda a moc jsem mu chtěla pomoci. A především Veronika chtěla dítě... Pravda, musela si chvilku počkat, ale když spolu zplodili holčičku, dokázala téměř nemožné: Dnes žijí jako úplně normální lidé hezky spolu, jezdí na dovolené... Prostě hepáč. Radost se podívat. Jen pevně doufám, že brzy dojde ke svatbě.

Jindřich a Johana
On byl kolega a kamarád z práce, „ajťák“, ona speciální pedagožka a vdova po hudební celebritě. On byl menší, štíhlý - ona vyšší, „junonické“ postavy, jak říkávala má tchyně o urostlých ženách. Oba už po padesátce. Jindřicha jsem postupně seznámila asi s pěti ženami - jedna byla moc hubená, druhá moc tlustá, třetí moc hodná a čtvrtá... už ani nevím jaká. Jindřich říkal: Vykašli se na mě, já nevím, co chci, já zůstanu sám. A navíc byl pořád ženatý s „bejvalkou“, co mu utekla. Ona dlouho sama. Sedíme spolu tak jednou s Johanou ve vinárně, pijeme vínko, vidím, že Johana zhubla, vypadá dobře: „Tak co,“ ptám se: „Konečně nějaký chlap?“ A ona že furt nic a že čeká, až jí někoho najdu. Měly jsme už decku v sobě, říkám, že mám volného jen Jindřicha, i když v tu chvíli jsem si je spolu fakt nedovedla přestavit. Johana zazářila a přes sklenici vína mi podává svou vizitku. Jenže vizitka spadla do vína a já to začala považovat za znamení. Popadla jsem okamžitě mobil, vytočila Jindřichovo číslo a oznámila mu zcela nekompromisně, že bude mít rande. Neodvážil se protestovat a Johana zářila. Za několik dní za mnou přišli spolu do divadla. Zírala jsem: On jakoby vyrostl a ona jakoby se zmenšila... prostě jim to spolu úžasně slušelo! Za pár let se vzali. Každé setkání s nimi je nádherné - fantastický pocit - oni k sobě prostě patří a vždycky patřili!

V poslední době jsem se rozhodla svou výdělečnou činnost nasměrovat jinak a svou V.I.P. seznamku provozovat stejným způsobem jako předešlých 15 let. Talent mi zřejmě nechybí: více i méně spokojených sezdaných dvojic všeho věku na svědomí mám, ale po prozkoumání trhu jsem usoudila, že jsem už „zaspala“ svou příležitost. A jako hobby je to hezké, nemyslíte? :)

Čtěte také:

Jak se seznamovala Mineralka7

jak jsem se seznamovala já, Anai

Reklama