Nevím, kde bych začala. Nejmoudřejší asi je se nejdřív představit: tak je mi čtrnáct… takže jsem prakticky ještě dítě - puberťák, nepatřím na tenhle web, ale přesto sem ráda chodím. Poslední dobou sice ne… jsem v devítce a mám hodně učení.

A teď to hlavní, co chci psát. Před rokem mi onemocněla máma. Zjistili jí rakovinu. Ani jsem se pořádně do dneška nedozvěděla, kde přesně ji vlastně měla. Neměla jsem sílu se rodičů ptát, nepřišlo mi to moc vhodné. Přibližně touhle dobou, ale před rokem byla na operaci, byl to snad možná už přelom října a listopadu... nepamatuju se přesně.

Tenkrát byla ještě naděje! Máma měla energii bojovat. Stáli jsme za ní... její kamarádky, rodina, přátelé… hledala varianty léčeb. Vyzkoušela jich strašně moc. Jezdila i na Slovensko za doktorem. Byla všude. Postupem času začala trpět hodně bolestmi. Ze začátku ji to jenom bolelo v místě, kde měla jizvu po operaci, nemohla spát, nemohla si vůbec lehnout. Bolelo to. Chodila na chemoterapii. Takže jí začaly padat vlasy. Ale pořád byla naděje…pak se i jednou nádor zmenšil… měla strašně velkou radost a bylo vidět, jak je jí líp! Byla jsem hrozně ráda. Koupila si pěknou paruku... někdy i měla elán… ještě tak do srpna chodila na procházky ven, i když třeba už nemohla, protože se to horšilo.

Nevím přesně… nepamatuju si přesně měsíce, jak se to vyvíjelo, ale asi tak trošku to odpovídá. Asi od toho září, myslím, už venku nebyla... možná přeháním… v té době nejspíš i ještě byla. Nejmíň aspoň jezdila na to Slovensko. Mezitím už nastoupila do invalidního důchodu. Nádor se začal zvětšovat... prorůstal orgány… měla ho třeba už i na plicích, začalo jí být strašně zle… nejvíc poslední měsíc a půl. Jenom pořád naříkala, jakoby se svíjela bolestí…vždycky jakoby sykala… nevím, jak to mám vysvětlit.

Prostě strašný pohled… nemohla jsem jí nijak pomoct… nejhorší je teď, když se na to koukám, že mi tehdy vadilo, že byl furt někdo doma… poslední rok jsem nebyla ani chvilku sama doma… rok ani chvilka klidu… mrzí mě to… koukala jsem na to tak… teď bych byla ráda, kdyby ještě máma teď seděla v tom křesle, v jakém seděla... měla to vymakané, měla v něm peřiny a tak. Měla to hrozně pohodlné.

Během toho, co byla máma doma, ten poslední rok, tak tu byla i babička. Vždycky odjela jenom na pár dní domů… starala se o ni. Taky aby tu nebyla sama, když byl táta v práci nebo já ve škole. Taky proto, že to byla její dcera.

S babičkou jsme stejné povahy, tvrdohlavé… hodně jsme se hádaly a hodněkrát jsem babičku urazila, ale to bylo jenom, když mi ujely nervy. Mrzelo mě to vždycky. Celý poslední rok jsem se snažila co nejmíň štvát rodiče, a o to víc mámu. V normální situaci bychom se už třeba hádaly, kdyby byla zdravá, ale snažila jsem se co nejmíň provokovat, nezlobit, aby se máma nerozčilovala, protože jí ten nádor (jizva) vždycky začal bolet.

Mrzí mě, že jsem se vždycky, když jsem přišla domů, zašila do svého pokoje a moc jsem s ní nebyla. Je mi to teď hrozně líto, ale já se na ni nemohla dívat. Bylo mi jí strašně líto... taky mě hrozně rozčilovalo, jak byla nemotorná, když chtěla něco říct, trvalo jí to dlouho… ne rozčilovalo, ale byla jsem z toho hrozně nervózní, nevydržela jsem to.

Neuvědomovala jsem si, že by se mohlo něco stát. Nemyslela jsem na smrt, neuvědomovala jsem si to, nechtěla jsem si to uvědomit. Taky je zvláštní, že jsem tak od ledna vůbec nebrečela… přece jenom jsem puberťák a ty jsou psychicky labilní, že?! :-) Nebrečela jsem kvůli ničemu. Dusila jsem všechno v sobě. Ale před třemi týdny jsem ve škole "vybouchla".

Při první hodině jsem cítila hrozně velký tlak za očima a ještě jsem se držela, ale přesto mi ukáplo pár slz… všimla si toho jedna kámoška a vytáhla mě o přestávce pryč ze třídy a já to nevydržela…strašně moc jsem se rozbulela. Naše třídní za mnou přišla a uklidnila mě. Je strašně hodná. Brečela jsem až tak … znáte to, jak nemůžete vůbec mluvit a jakoby hýkáte :-). 

Vybrečela jsem se… bylo mi líp… myslela jsem, ještě jsem doufala v zázrak, ale příští týden ve čtvrtek se všechno "posralo"… ten celý den, co jsem byla ve škole, jsem měla skvělou náladu. Nemyslela jsem si, že by se mohlo něco stát. Ještě když jsem přišla domů, tak nic. Nikdo tu nebyl, jenom bráchova přítelkyně... bydlí totiž s námi, brácha je už dospělý.

Neřekla mi nic… myslela jsem, že je máma s tátou u nějakého doktora. Asi za hodinu přijel táta. Úplně vyřízený, jenom mi řekl, že máma měla hrozný záchvat a odvezla ji sanitka... něco jako mozková mrtvice, nebo tak. Ale ještě nic, nikdy jsem nikoho takového neviděla… nemyslela jsem na následky. Ano, brečela jsem, ale ještě jsem nemyslela na nejhorší.

Vybavila jsem si věci, na které jsem už úplně zapomněla. Jako myslím vzpomínky… jak si ke mně máma třeba někdy chodila lehnout do postele a povídaly jsme si… přitom jsme provokovaly našeho pejska a pak k nám vždycky vyskočil… a takový kraviny… prostě to nej.

Nic víc jsem nevěděla... jenom to, že je v nemocnici. Nikdy jsem před rodiči na téma mámina nemoc nebrečela, chtěla jsem je podržet… ne, aby si se mnou ještě dělali starosti, ale v neděli, když jsem šla s tátou, babičkou a jednou máminou kamarádkou za ní, nevydržela jsem to. Víte, jaký to byl pohled??? Příšerný!!! Vždyť to nebyla vůbec moje máma!!! Ležela na posteli. Už ani nemluvila. Ani se moc nehýbala, jenom jednou rukou, protože ta druhá - pravá jí, ještě když byla doma, odumírala (nemohla skoro vůbec psát, držet předměty, prostě byla necitlivá).

V nemocnici, když jsem ji držela za ruku, ještě tam byla trocha energie, ale už byla strašně moc unavená. Jednou mi i tu ruku stiskla trochu víc, i se na mě usmála… aspoň mi to tak přišlo (udělalo mi to hroznou radost v duši)… jinak měla tu pusu hrozně zkřivenou - prostě po mrtvici. Oči měla, ale prázdné. Neviděla jsem jí v nich. Mrtvé oči. Hroznýýý!!! Ty oči budu vidět do konce života!

Nebyla jsem u ní moc dlouho… radši jsem šla domů. Uvědomila jsem si vlastně, co se děje. Když jsem přišla domů, hystericky jsem se rozbrečela. Naštěstí tam nikdo nebyl. Brácha s jeho přítelkyní v práci, táta s babičkou ještě u mámy. Jenom náš pejsek. Nechápal, co je se mnou… je to vlastně fena, ale nechci sem psát její jméno. Na plný pecky jsem si pustila Divoký Billy. Je to úžasná muzika... jediná, co mi pomůže… perfektně ponuré písničky… sice většina o válce, ale perfektní.

Zapálila jsem za mámu svíčky. Strašně jsem brečela... hrozně moc… jak nikdy jindy v životě… byla jsem fakt strašně mimo… kývala jsem se ze strany na stranu jak blázen. Taky jsem třeba měla v jednu chvíli hrozný záchvat breku, a pak najednou nic. Seděla jsem a čuměla doblba... vyschlé oči, a pak najednou zase… mraky, moc slz. Probírala jsem se maminčiným šatníkem... koukala se po prázdném bytě, sedala si do křesla, ve kterém proseděla poslední rok a uvědomovala jsem si, že je KONEC! Tohle trvalo asi 2 hodiny, pak přišli z nemocnice.

Byla jsem úplně vyřízená, bolela mě hrozně hlava, ale stejně jsem nemohla usnout… ani se soustředit na učení… nic. Usnula jsem hrozně pozdě… brečela jsem… sice ne už tak moc, ale stejně…. Znovu a víc jsem si ji vybavovala… a při každém "nikdy" - jako nikdy už mě nebude utěšovat, když mi bude zle… nikdy už si ke mně nelehne a nepopovídáme si… nikdy už mi neporadí…. nikdy už neuslyším její hlas… nikdy mě už neobejme… nikdy, nikdy, nikdy… se mi udělalo zle. Ale stejně jsem ještě doufala v zázrak….

V pondělí jsem byla jak smrtka… jeden fajn kamarád ve škole mi řekl, že vypadám strašně… nikomu jsem neřekla proč... neměla jsem zájem o nic! Včera se to spravilo a chtěla jsem jít ještě zítra za mamkou… věděla jsem, že už to asi moc dlouho nevydrží, tak abych ještě mohla být chvilku s ní...

Dneska je středa 14. prosince… asi kolem páté přišel táta s babičkou od mámy z nemocnice… asi za půl hodiny, co byli doma, zavolali tátovi z nemocnice… přišel za mnou… zrovna jsem něco dělala... slyšela jsem divný tón v jeho hlase... koukla jsem se na něj a věděla jsem! UMŘELA!!!

Po roce bojů, po roce utrpení, po strašném a posledním roce v jejím životě… UMŘELA!!! JO... Bylo to už pro ni vysvobození, ale budu sobecká… Co teď budu, proboha, dělat já, táta, všichni, co jsme tu na tom zatraceném světě zbyli???

Bez ní!!! Bez mojí nejúžasnější maminky???

Je mi přece čtrnáct!!! Jsem ještě dítě!!! A bez mámy!!! Musim se rozhodovat, na jakou školu půjdu… zkoušky, stres a ještě tohleto!!! Já to nezvládnu a ještě jsou k tomu teď Vánoce… první Vánoce bez mámy… netušila jsem, že ty minulé jsou už poslední…

Ne, nemůže to být pravda!!!

NE, prostě NE!!!

Nevím, jak to bude vypadat čtyřiadvacátého… bude to strašné… chci, aby tenhle den někdo úplně vymazal a dnešek taky!!! Naštěstí si to ještě nepřipouštím… ještě jsem si za těch pár hodin neuvědomila, co se vlastně stalo… kdybych si to uvědomila, vůbec bych tohle nemohla napsat. Jediná věc je, že už vlastně vím, že umře… I když jsem neznala doktorské posudky, viděla jsem ji, už nemohla, byla unavená. Taky jsem s ní prožila poslední rok a viděla jsem ji celou dobu, jak na tom je. Proto možná na tom teď nejsem tak strašně… i když to berte dost nadneseně… je mi strašně, ale nehroutim se… dneska asi vůbec neusnu… automaticky se mi budou objevovat obrazy z minulosti… proboha, co bych dala za jediný den, aby tu byla ta stará dobrá, zdravá, energická máma… byla by v pohodě… a byla by tu!!!

Ráno bychom se spolu všichni nasnídali a takové ty věci… prostě happy… ale to už NIKDY NEBUDE… Teď jsme na to s tátou sami, musíme se to naučit. Problém také je, že táta je takový ten uzavřený člověk… neumím za ním přijít, obejmout ho a říct mu: "Mám tě ráda."

Děkuji, jestli to zveřejníte, byla bych ráda, vypsala jsem se, aspoň chvíli nemyslela, ale jenom psala z duše… nepřemýšlela… a i když jsem psala o mámě… jo, brečela jsem, ale ne když bych jenom seděla a přemýšlela…

Taky vám chci něco říct… važte si zdraví… není to něco automatického, zajištěného… nikdy mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát v naší rodině… sice už se mně jako malý něco stalo... ne se zdravím… něco, co se taky nestává každému, a to u máminýho zdraví asi taky udělalo svoje… stres.

Taky vám chci říct… mějte rádi své děti. Máma mě měla ráda moc…bojím se, jestli, jak byla v té nemocnici... jestli jí to normálně myslelo, tak to muselo být hrozné… jako co bude s námi a tak…nechci, aby s tím ještě ke konci měla starosti.

To je asi všechno. Jo a taky… vůbec!!! se nekoukejte na chyby… nebo jestli můžu požádat redakci, aby mi je opravila, abych nepobouřila zdejší ženy, a taky jenom, jestli byste pro mě neměli nějakou radu… nenapadá mě jakou.

Je toho strašně moc, co se budu muset naučit… zacházet s pračkou, vařit a takové ty domácí věci, žít bez mámy… bude to strašně moc těžký rok… půlrok stresu ze zkoušek a jestli se někam dostanu a pak nástup na novou školu, a to všechno bez mámy, která by mi radila a prostě ty maminkovské věci, které tátové neumí, nebo také, ale spíš ty mámy, no…

To je teda asi konec, ještě jednou díky… a buďte všichni šťastní, važte si toho, co máte… zítra to už nemusí být pravda!

P.S.
Je ještě strašně moc věcí, co se dělo… jako s mámou… různé další, ale to by nebylo na tři stránky, ale nejmíň na deset :-).

Papajjja

Reklama