Svou maminku nade vše miluje, je ta nejlepší, kterou si mohla přát, položila by za ni život. Jana si nevybavuje, že by se žena, co jí nosila pod srdcem, někdy chovala úzkostlivě. Vždy tomu bylo spíš naopak. Měla volnost, když se nedostavila včas na večeři, byla sice pokárána, ale vždy se to obešlo bez větších scén. V dospělosti tomu začalo být trošku jinak. Jakmile odešla starší sestra z domu, Jana už měla přísnější režim. Musela dbát na matkou stanovený čas. Pozdější příchody byly už trestány, ale stále nikterak závratně. Většinou se jednalo o den domácího vězení. Vše se zlomilo tehdy, když i Jana opustila rodné hnízdo.

Tehdy máma začala volat častěji. Chtěla vědět, jak se její holčička má, jestli je v pořádku, nic jí nechybí. Jana přiznává, že zpočátku měla pochopení. Přeci jen je to máma. Později to začalo být dost otravné. V tu dobu si Jana našla přítele, zdálo se, že maminka soukromí dcery začala respektovat. Už ji nekontaktovala každý den, ale volaly si maximálně dvakrát do týdne. Po pár letech se rozešli a vše začalo nanovo.

„Co jsem sama, což jsou téměř tři roky, se musím každý den hlásit. Ideálně zavolat, vylíčit svůj den. Pokud náhodou večer něco mám a nemůžu mluvit, tak vyžaduje alespoň zprávu, že žijiu“ Jana se snažila matce vysvětlit, že to takhle nejde. Ta se ale urazila. Omluvila se s tím, že má prostě strach, nechyběl ani pláč. Jana následně měla výčitky, nechala to tedy být. „Máma i nadále vyžaduje, i když je mi 34 let, abych se každý den hlásila. Ptala jsem se i sestry, a ta má povinnost alespoň jednou týdně. Poradila mi, ať to nechám, že se máma umoudří. Stal se ale pravý opak. Poslední tečkou bylo, když jsem se nedávno zapomněla ozvat a měla vybitý mobil. Jakmile jsem telefon zapnula, měla jsem 21 zmeškaných hovorů, nespočet zpráv. Pobavilo mě to, ale hned jsem mámě volala. Ta na mě neuvěřitelným způsobem řvala. Dokonce už byla v autě na cestě za mnou. Nevydržela jsem to, vynadala jsem jí a položila telefon. Od té doby se nic nezměnilo. Furt se musím hlásit. Koupila jsem si kvůli ní i externí nabíječku, abych byla neustále na příjmu. Už nemám sílu to řešit, hádat se. Budu doufat, že ji to jednou přejde.“

Čtěte také:

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama