Rodina

Moje máma není mazlicí typ

Nevím, proč se říká jaká matka, taká Katka. Marně se snažím hledat nějakou podobnost se svou maminkou. Fyzicky i povahou jsme každá úplně jiná.

Moje maminka je kulička, čemuž se snažím už do mládí předejít a celkem se mi to daří. A když se tak probírám jejími fotkami z mládí, měla postavu mnohem ženštější. Útlý pas, oblé boky, hezké nohy. Já mám figuru spíš po tátovi: Pas a boky žádné, krátké nohy do O.

Podobu ve tváři shledávám také minimální. Maminka měla kulatý dívčí obličejík s drobným nosem a plnými rty. Vypadala mnohem něžněji než já.

Moje teta (její mladší sestra) tvrdí, že jsem celá babička zbraslavská, což byla matka tatínkova. To se vždycky načuřím, neboť babička zbraslavská se mi nelíbila ani fyzicky, ani povahově. Ale něco pravdy na tom bude, ať mi to jde pod nos, nebo ne. V každém případě jsem po ní zdědila pytle pod očima, za což jí tedy pěkně děkuju.

Ale vraťme se k mojí mamince. Když si vybavím úplně první vzpomínku z raného dětství, vidím krásný úsměv. To jsem se tenkrát jako malé robě probudila v postýlce, nade mnou stála maminka a moc hezky se usmívala. Na ten úsměv nikdy nezapomenu.  

Maminka byla (a stále je) skvělou matkou, která vytvářela to správné teplo domova, jak se říká. Starostlivá, trpělivá a pokorná hospodyňka, která vaří, uklízí, zašívá roztrhaná kolena. Vytočilo ji máloco. Nerada řešila konflikty a tresty raději přenechávala tátovi. „Počkejte, až se táta vrátí,“ hrozila. Byla na nás tři děti většinou sama, protože táta jako voják z povolání byl věčně pryč. Stejně ji obdivuji, jak to všechno zvládala.

Někdy ale i jí submisivní a klidné ženě ruply nervy. Jednou ji šíleně vytočila moje mladší sestra. Když se s ní učila číst a ona stále dokola opakovala špatně něco ze slabikáře, máti došla trpělivost a praštila ji tím slabikářem přes hlavu. Já vím, děti se přes hlavu nebijí a dodnes ji to určitě mrzí.

Jediné, co bych své mámě vytkla, že nebyla mazlicí typ. Nebyla tou maminkou, která by své děti rozmazlovala hlazením, mazlením, chováním a takovým tím maminkovským muchlováním.

A možná to mezi námi vytvořilo jakousi bariéru, odstup. Nikdy jsem se jí moc nesvěřovala. Ani jako dospělá jsem s ní moc nemluvila o svých problémech v osobním životě. Stejně by mi nepomohla. Neuměla se na věci podívat zvenčí, probrat je objektivně, vždycky všechno viděla moc černě, všechno si moc brala.

A tak jsem nikdy moc neposlouchala ani její intuici, dobré ženské či mateřské radary, když mě před někým varovala. Bohužel měla vždycky pravdu. Když jsem za ní pak po nějakém nevydařeném vztahu přišla, vždycky prohlásila: „Vidíš, já jsem ti to říkala, že to není chlap pro tebe.“

Jaký vztah máte se svou mámou vy, milé ženy-in? Čeho si na ní vážíte, co na ní obdivujete? Jste jí v něčem podobná? Je něco, co vás na ní štve? Pohádaly jste se někdy? Mluví vám do života? Radíte se s ní, nebo se jí raději nesvěřujete?

Jaká jste vy matka? Máte podobné výchovné metody? Nebo se snažíte být jiná?

Napište nám na dnešní téma  Moje máma:

Svoje příspěvky a třeba i fotografie posílejte na adresu redakce@zena-in.cz

   
11.05.2010 - Rodina - autor: Dana Haklová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme