Reklama

souboj

Mívala jsem kamarádku Petru. Seděly jsme spolu ve školní lavici, jezdily na prázdniny, pak jsem vídala i jejího manžela a syna. Ne často, ale občas přece. Nakonec mé kamarádství skončilo. Musím přiznat, že mě to dodnes trochu mrzí, i když asi nebylo o co stát.

Jsi jenom moje

Petra se totiž chovala jako žárlivý milenec. Jela jsem s jinou kamarádkou na hory. Po návratu mě čekala studená sprcha v podobě ledového obličeje, zapíraných telefonátů a nakonec scéna o tom, že mi není dost dobrá a já si klidně jedu na hory, aniž bych jí řekla, že má jet taky. Pak se mnou vždy Petra několik týdnů nemluvila a roznášela o mně uštěpačné poznámky o tom, jak nebo onak vypadám, že chodím nemožně učesaná, oblečená... a ty nohy!! A vůbec, nezůstala na mně jediná suchá nit. Pak jsme se usmířily, ale zase jen do doby, než zjistila, že jí „zahýbám“ s jinou.Tak vypadalo naše kamarádství v mládí.

A mám tě!

Když se vdala, nastalo lepší období. Vdávala se o několik let dřív než já, ve svých očích měla nade mnou konečně navrch, takže méně úspěšnou kámošku vzala blahosklonně na milost a už neřešila, že se kamarádím i s někým jiným. Ona měla přece manžela a já ne!

Chodila jsem k ní na návštěvu, párkrát hlídala i malého prcka, co se narodil. Pak se Petra rozváděla. Probíraly jsme to horem dolem, vztah prostě neklapal, ať jste se na něj dívaly, jak chtěly.

Petra byla zase sama a žárlení začalo nanovo. „Tys byla s tou k…ou u ní na chatě? No, jak myslíš,“ a opět dlouhé ticho a mlčení. Předlouhé. S Petrou jsme se přestaly nadobro stýkat. Až jsem ji potkala po roce na ulici – s břichem a znova vdanou!

Poslední kapka

A to byla poslední kapka! Teda pro mě. To mi po těch letech ani neřekla, že se vdává? V ten moment jsem za Petrou udělala tlustou čáru. A i když mi pak ještě mnohokrát volala, už jsem ji nikdy neviděla. A tak jsem definitivně přišla o žárlivou kamarádku.

Snad stejně nežárlí i na svého muže!