.

Moje jízdy

Cestování

Moje jízdy

Moje první jízda, na kterou mi ale chybí zážitek, byla jízda kočárem taženým koňmi v mém prenatálním stadiu, když měli mí rodiče svatbu a později snad i týmž kočárem si mě vezli z porodnice. Zmiňuji se o tom proto, že se to v příbuzenstvu moc často probíralo a později u nikoho neopakovalo.

Za další „zajímavou" jízdu jako dítě považuji cestu sanitkou s akutním slepákem, do poslední chvíle léčeným teplem, že to budou spalničky. Byl rok 1948, do nemocnice nějakých 16 km a závory v cestě. Přežila jsem.

I když městské dítě, většina prázdnin prožitých u babiček mě kladně poznamenala. Ve vzpomínkách nich čerpám dodnes. Už jen cesta vlakem na prázdniny po 1. třídě byla moje první samostatná jízda a ještě jsem měla jako spoluzavazadlo svoje kolo - k babičce vedla ještě 3 km pěšina. Tenkrát jsem byla za hvězdu" a dětské kolo na vesnici bylo něco, co mi přilákalo dost kámošů, kteří se ale hlásí dodnes.

Silným zážitkem byla také cesta povozem se strýcem a bratrancem - tehdy jsme byli asi 6letí. Koně měl strejda půjčené už několikrát a vzal nás pro nějaké trubky (stavěl). Lesní písčitá cesta zpět byla pěkná do té doby, než se koně najednou splašili. My všichni 3 na kozlíku, kopyta zvedala písek, měli jsme ho plné oči i pusy, drncalo to, jen jsme se pevně drželi, strýc se nás snažil střídavě jednou rukou přidržet, pokud koně nezklidnil. Naneštěstí se ale bratránek neudržel a spadl, ale naštěstí ne pod kolo valníku, ale do písku cesty. A trubka za ním. Byl sice trochu odřený, ještě více vyděšený, však v podstatě v pořádku. Doma se z toho vyspal. A poučení, které vyřkla naše zlatá babička: Spadl proto, že nejí polívčičku, a neměl tedy sílu." A hotovo!

Druhá babička byla vlastně hlavou hospodářství, děda byl řemeslník a jen pomáhal. Uměla už tenkrát řídit motorku Eska a taky bezvadně naložit fůru ať sena či obilí a odkočírovat k mlátičce a domů. Já jsem nahoru na fůru mohla až na silnici, kde to tolik nedrncalo, ale i to stálo za to. Nahoru mě vytáhla teta, ta jela celou cestu. I ten největší frajer by bledl závistí, když  jsem z té výšky shlížela dolů!

Auto jsme nikdy neměli, na motorce jsem se vozila na nádrži s tatínkem. Až v dospělosti jsem letěla do Sojuzu letadlem - přistání bylo, jako když spadnou necky, ale šťastné.

Mé časté cesty autem jsou dnes nutností dojet do města na nákupy a k lékaři. Moje nohy" mají jméno Fabia - jezdím bez nehod a bez přestupků.

Samík97


Děkujeme za pěkný a podrobný příspěvek :).

redakce@zena-in.cz

   
28.06.2007 - Zahraničí - autor: Ivana Kuglerová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme