Reklama

„Zlá máma!“ vzteká se tříletá Lucinka a buší do mámina břicha pěstičkou, nejvýš, kam dosáhne. Matka v rozpacích couvá. „Přestaň!“ syčí. „Copak tohle se dělá?!“ Ale na tu malou fúrii to zjevně nemá žádný účinek. Zlobí se, protože jí zlá máma nekoupila gumové žížalky. Jiné děti v podobné situaci řvou jako na lesy a válejí se po zemi. Takové chování je možná ještě horší - rozhodně přiláká víc pohledů. Co je proti tomu nějaká ta rána do žaludku... Lucinka nemá žádnou sílu a taková mrňavá pěstička je vlastně k smíchu. Nebo ne?

 

Hledat správnou střední cestu mezi přehnanou přísností a nesmyslným „západním“ liberalismem není snadné. I odborná literatura může zodpovědnému rodiči způsobit v hlavě spíš zmatek. „Hlavně nepotlačovat dětskou individualitu!“ zvedá ukazovák jeden autor. „Nesrážet dětské sebevědomí. Dítě se musí naučit prosadit své zájmy.“

„Hlavní ve výchově je důslednost,“ nabádá druhý. „Když budete pořád ustupovat, už nikdy nezískáte ztracené pozice zpátky.“

Jak by tedy měla Lucinčina maminka reagovat? Potrestat holčičku za překročení tabu plácnutím přes zadek? Nebo dělat jakoby nic?

„Určitě by neměla ránu vracet,“ říká dětská psycholožka M. Schindlerová. „Tím by se bití povýšilo na normální a legální způsob, jak dávat najevo zlost. Současně ale takové chování nesmí přehlížet. Klidně může chytit napřaženou ruku dcerky a pevně ji podržet, i když ji to možná zabolí. Měla by říct důrazně „Au, to bolí!!" a zeptat se dítěte, jak by se mu líbilo, kdyby se s ním zacházelo také tak.“

 

soutěž - motýl
Kromě takového „krizového opatření“ ale psycholožka Lucinčině mamince doporučuje vážně se zamyslet nad svým způsobem výchovy. Nepatří náhodou k matkám, kterým je zatěžko vymezit jasné hranice? Které si jednou nechají všechno líbit a jindy zase nečekaně vybuchnou? Děti totiž hranice opravdu potřebují. Právě v takovém „měkkém“ prostředí se daří agresivitě. Dítě podvědomě touží po hranicích a dovoluje si stále víc a víc, aby už konečně narazilo. Naším úkolem není vyrazit do protiútoku (skočit po něm a zmlátit ho, co se do něj vejde), ale stáhnout závoru. Takhle se prostě k mamince nechová, a když tomu nechceš rozumět, zabráním ti v tom, ať se ti to líbí nebo ne.

 

Za poslední dvě generace se svět neskutečně změnil. Ty by se ale divily, ty dnešní „individuality“, kdybychom po nich chtěli, aby rodičům vykaly! Rodiče už dávno nejsou vševědoucí a všemocné autority; nemusí mít vždycky pravdu a dá se z nich i trošku utahovat. Vztáhnout na ně ruku by ale mělo být pořád stejným hříchem jako před pěti tisíci lety. I když je to jen mrňavá slaboučká ručička.