Reklama


Dost možná jste takové dítě už viděli, a možná ho dokonce máte doma. Chvíli neposedí, nepomlčí, je impulzivní, zbrklé a na první pohled takové nějaké nevychované. Jenže, pravda bývá jiná - dítě trpí poruchou pozornosti a chování, spojenou s hyperaktivitou. Dříve se mluvilo o LMD, dneska spíše o ADHD - tenhle pojem pochází z angličtiny (attention deficit hyperactivity disorder), někdy se používá také označení ADD, to tehdy, pokud dítě není navzdory problémům  se soustředěním hyperaktivní.  

"Moje dcera má ADHD a není to lehké. Často však spíš než s ní bojuji s okolím, které to nechápe, včetně mé vlastní matky, která považuje výchovné problémy za důsledek mé údajné volné výchovy," stýská si Ilona, rozvedená matka devitileté Simony. Její případ nicméně není úplně typický, už proto, že ADHD postihuje většinou chlapce. "V populaci je jedno až tři procenta postižených dětí," vyčísluje psycholožka Kateřina Thorová. Zajímavé je, že diagnostika se liší zemi od země - například v USA má podle některých údajů ADHD dvacet či dokonce čtyřicet procent chlapců - to je samozřejmě nesmysl a nejspíše je to dáno volnějšími zámořskými diagnostickými kritérii.

Simona navíc kromě ADHD podle všeho netrpí žádnou poruchou učení, což také není úplně samozřejmé - mnoho takzvaně hyperaktivních dětí má často i nějakou poruchu učení, byť třeba jen v lehké formě. Není divu, obojí souvisí s nerovnoměrným vývojem mozku.

Jedno je jisté, o této poruše se mluví stále častěji, ale mnohdy i v případě dětí, jejichž problémem přitom není. I psycholožka Kateřina Thorová připouští, že se mnohdy za hyperaktivitu skrývají i rodiče dětí, které jsou možná od přírody trochu živější a hlavně rozmazlené, nezvyklé poslouchat běžné pokyny, byť by to bylo v jejich silách, a to rozdíl od dětí, které mají skutečné ADHD a pro něž jde někdy o nadlidský úkol. Vůbec nejhorší to pak mají rozmazlené děti s ADHD - ty totiž víc než jaké jiné potřebují pevně dané hranice. "A zároveň pozitivní motivaci, protože mívají malé sebevědomí, což je někdy hodně těžké. Musím být přísná a chválící zároveň," vysvětluje Ilona. Její dcera má naštěstí učitelku, která má pro její občasné  výpadky pozornosti pochopení a věnuje se jí i nad rámec běžných učitelských povinností. Přesto se Ilona bojí, co bude ve škole dál, protože od příštího školního roku se jim vyučující nejspíše změní. "Původně jsem chtěla dcerku dát na jazykovou školu, intelektem by na to určitě měla, ale po poradě s psycholožkou a učitelkou jsem to zavrhla. Ona by se nedokázala soustředit a na téhle škole by na ni nikdo nebral ohledy," ví dneska Ilona. Na druhou stranu není důvod, proč by její dcera nemohla pomýšlet na víceleté gymnázium, protože za další dva roky se může výrazně zklidnit. U dívek je to navíc pravděpodobnější než u chlapců, kteří jsou více fyzicky neklidní a dozrávají pomaleji. Na druhou stranu, stává se, že z kluka, který měl na prvním stupni problémy s chováním a školní úspěchy byly poněkud střídavé, vyroste úspěšný student - hyperaktivita pomine a mohou se naplno projevit jeho intelektuální možnosti.

Pravá porucha chování a soustředění musí trvat nejméně tři až šest měsíců a typické pro ni  jsou následující příznaky: nesoustředěnost, impulzivita a případně hyperaktivita. Pokud máte dojem, že je to váš případ, případně tomu nasvědčují třeba stížnosti ze školy či školky. Co mohou dělat rodiče dětí s ADHD? Najít si odborníka, který se touto problematikou zabývá a diagnózu potvrdí. To má význam hned ze dvou důvodů: jedním je samozřejmě fakt, že s potvrzenou diagnózou už se dá přikročit k terapii. O tom, jaké jsou možnosti, jsme psali ZDE.

Ač se to nezdá, nemenší význam má písemný výsledek vyšetření i pro rodiče. "Mně osobně se nesmírně ulevilo, když jsem v Simoniných šesti letech držela v ruce papír, potvrzující že nemohu za to, jaká je," přiznává Ilona, že právě od tohoto bodu se dokázala odrazit dál a věnovat se Simoně tak, jak potřebuje. Tedy s ní například trénovat trpělivost, soustředění, snášet projevy její hyperaktivity.