Když jsem byla poprvé vdaná, měli jsme souseda, se kterým jsem si dobře rozuměla. Čekala jsem, že mi řekne, ať se rozvedu, ale on to říct nechtěl, snad abych mu jednou nevyčetla, že jsem se rozvedla kvůli němu. Tak jsem to naše "větší kamarádství" uzavřela a raději se odstěhovala na druhý konec sídliště.

Stále jsem na něj musela myslet; když jsem ho někde viděla, srdíčko bušilo na poplach, ale nedávala jsem to najevo. Po čase stejně moje manželství skončilo u rozvodu. Po nějaké době jsem si našla přítele a odstěhovala se k němu. Myslela jsem si, že to bude už na stálo, ale moc jsem se spletla. Přítel si po půl roce našel jinou a já si v zoufalství sáhla na život (spolykala jsem prášky). Po probuzení na ARO jsem si uvědomila, co jsem udělala. Že bych neublížila JEMU, ale dětem, rodičům a všem okolo, kdo mě mají rádi. To se stalo v dubnu.

Když jsem se vrátila z nemocnice, přítel se zachoval docela dobře. Nechal mě v jeho bytě bydlet do září, veškeré poplatky platil také on. A já začala opět žít. Jeden den, bylo to 26. května, mě známá pozvala do letní zahrádky; moc se mi nechtělo, ale děti zrovna hlídala babička, tak jsem nakonec šla.

Po chvilce jsem uviděla, že přichází můj bývalý soused se svým kamarádem. Sedli si právě k nám! Celá jsem se rozklepala a čekala, o čem se vlastně budeme bavit. Kamarádka vše zachraňovala legrací, a tak bylo veselo. 

No, konec vám je asi jasný. Když "soused" zjistil, že jsem sama, hned mě a děti pozval na dovolenou. Jsme spolu již devátý rok, vzali jsme se a máme se stále moc rádi.

Jana


 

Milá Jano,

Váš příběh je ukázka toho, že i když se všechno kazí a vyhlídky jsou temné, člověk by se neměl vzdávat naděje. Nikdy nevíte, kde na Vás "číhá" štěstí.

Přeji Vám ho co nejvíc, po těch trampotách si ho zasloužíte plný hrnec! :-)

Reklama