Dárky jsou součástí našich životních příběhů. Dárky darujeme, dárky dostáváme. A mnohdy snad jen podvědomě cítíme, kolik síly v sobě mohou mít. Suvenýry z cest, dárky k narozeninám, Vánocům nebo jen tak pro radost. Všechny ty věci obsahují kousek nás a my prostřednictvím jejich energií říkáme našim blízkým, jak moc nám na nich záleží.

Dnes se vracíme naposledy ve volné trilogii k energii dárků. V první části jsme si nastínili problematiku a také se věnovali radám, jak vybrat nejlepší dárek z lásky. Pak jsme si na několika příbězích ukázali, jak věci se špatnou energií mohou škodit – a tentokrát zakončíme milými historkami s pozitivním nádechem.

dárky

Lenka (32 let)

Vzpomínám si, jak mi máma dala kdysi zlatý řetízek s přívěskem po babičce. Mám vždy pocit, že když ho mám na krku, tak všechno zvládnu, že mě snad ochraňuje. Prakticky ho nesundávám.  

Nevím, zda to byla jen moje představa, nebo tyto věci vážně fungují, ale cítím z něj velkou energii. A když si nevím s něčím rady, chytnu ho na chvíli do ruky a prostě jen nechám myšlenky plynout… a skoro vždy jako by se dostavila odpověď. Věci vidím najednou z jiného pohledu a je snadné se rozhodnout i ve věcech, kde bych to normálně nedokázala.

Olga (39 let)

Když jsem se rozváděla a měla vůbec takové hloupé období, přivezla mi moje nejlepší kamarádka z cest krásnou svíčku. Tehdy jsem neměla náladu na nic. Seděla jsem doma a litovala se. Žádné mejdany, žádné posezení s přáteli... Vše mi připadalo spíš deprimující, protože jsem viděla jen své zklamání.

Zapalovala jsem si svíčku každý večer a vždy jsem cítila obrovskou úlevu. Bála jsem se dne, kdy svíčka dohoří a nebude ji možné už dál používat. Ale jako by se stal zázrak. Samota byla časem snesitelnější a měla jsem dokonce chuť opět vzít svůj život do vlastních rukou a někam vyrazit. Když jsem svíčku zapalovala naposled, měla jsem sbaleno na cestu do Ameriky. Dnes žiji krásný život, ale na svíčku od kamarádky jsem nezapomněla. Věřím, že byla něco víc než obyčejný kus vosku.

Marie (29 let)

V patnácti jsem měla ošklivou nehodu. Když  jsem se z ní zotavovala, dostala jsem od rodinného přítele jako dárek krásný průhledný kámen - křišťál - se slovy, že mě bude ochraňovat. Tehdy jsem z toho měla spíš legraci, to víte, mladá holka, ale později jsem si na ta slova mockrát vzpomněla.

Když mi bylo jednou opravdu ouvej, bezmyšlenkovitě jsem vzala kámen do ruky a cítila, jak se rozpaluje. A mně se ulevilo. Jako kdyby přijímal moje špatné emoce, které by jinak zůstaly v mém těle. Mám ho již mnoho let, uklidňuje mě jeho přítomnost a cítím, že opravdu pomáhá, i když je to třeba jen moje představa, ale i to se počítá…

Přečtěte si také:

Reklama