„Buď v pohodě, nevystupuj, on nás nechá, vždyť jsme bezdomovci, my lístek mít nemusíme…“ prohlásil směrem ke svému kamarádovi bezdomovec s krabicí vína v ruce, když do tramvaje nastoupili revizoři. A světe, div se, kamarád mohl zůstat v pohodě…

Cestou domů v tramvaji přemýšlím, co mě čeká ve dnech budoucích, a můj tok myšlenek přeruší dva bezdomovci, kteří nastoupili do tramvaje. Zpívají si, křičí jeden na druhého a celkově se chovají trošku jako zvířátka, jsou tedy i tak cítit. Jen zvednu oko, podívám se na ně a dál koukám z okýnka. V tom přistoupí revizoři a chtějí po mně jízdenku. Jsem klidná, jelikož si měsíčně dobíjím Opencard. Poděkují a jdou dále, v tom se jeden bezdomovec zvedne, že na příští zastávce vystoupí. Bojí se, protože očividně nemá lístek. Jeho kamarád mu to vysvětluje: „Buď v pohodě, nevystupuj, on nás nechá, vždyť jsme bezdomovci, my lístek mít nemusíme…“

Čekala jsem, jak to dopadne, a světe, div se, revizoři oba muže nechali být a obešli je. Celkem mě to překvapilo, sice jsem měla chuť něco revizorům říct, dost mě to rozčílilo, ale budiž, nechtěla jsem dělat nějaké scény. Takže jsem si myslela svoje… Ale ještě jsem poslouchala vysvětlování jednoho bezdomovce tomu druhému, kdy mu kladl na srdce, že bezdomovci mohou jezdit na černo, protože oni nemají přece peníze, a usrkl si ze svého „krabičáka“.

A teď by mě zajímalo, jestli se vám něco podobného stalo, a jestli jste to nějak řešili?

saf

  

Reklama