Vážená redakce,

tak jsem se tedy vypsala... Poslala jsem Vám dopis, který je určen jemu, ale který on nikdy nedostane…
 
Chtěla bych Vás poprosit – v případě, že ho zveřejníte - abyste neuváděli mé jméno.
 
P. S.: Malinko se mi ulevilo :)
 
 
„Nikdy Ti neodpustím, že jsi mne opustil. Taková hloupá výmluva... A já věděla, že mne miluješ, ale že to vzdáváš, že nejsi schopen za náš vztah bojovat! Když jsme se loučili, říkala jsem si, doufám, že si to rozmyslíš... Ne, neplakala jsem před Tebou! Před Tebou jsem statečně nesla tu krutou zprávu, ale doma? Doma jsem se položila a dva roky se z toho dostávala. A možná se z toho dostávám pořád… Ale Ty jsi nikdy nesebral odvahu říct mi, že rozchodu lituješ, i když to bylo zcela evidentní. A když jsem se Tě jednou zeptala, zda je Ti to líto, sklonil jsi hlavu a přitakal. Řekl jsi mi, že jakmile jsi ta slova vyřkl, bylo Ti jasné, že toho budeš litovat… a litovals. Ptala jsem se, proč jsi mi to tedy neřekl… Odpověď zněla, že jsi čekal na mne, až se vyjádřím, že Tě chci zpátky. Já... Já?

Já, která jsem se s Tebou nerozešla? Já, která jsem byla odmítnuta ve své lásce, mám přijít a ptát se, zda mě pořád chceš? Vždycky, když jsme se měli setkat, čekala jsem „něco“… Něco, co nás vysvobodí z toho zakletého vztahu – buď konec, nebo nový počátek. Ale nikdy to nepřišlo… A já přesto pokaždé chodila s nadějí, která byla vzápětí zmařena... Vždy s třesoucím se srdcem, jestli stále ke mně něco cítíš, nebo už je to jen kamarádství… I to kamarádství bych před Tebou nesla statečně a doma ronila potoky slz… Ale nikdy jsem Ti to nedala najevo. Byla by ze mne vynikající herečka…
 
A teď… teď jsme oba zadaní a oba více či méně šťastni se současnými partnery. Pořád k sobě máme blízko... Cítím to, když se na mne díváš – hladíš mne pohledem… A já? Rozbuší se mi srdce, sotva Tě spatřím. Máme k sobě tak blízko a zároveň tak daleko. A proč? Jen proto, že jsme nikdy o tom nemluvili. Ani jeden z nás nebyl schopen pustit se na ten tenký led a upřímně se vyznat. Proč? Ze strachu, že se shodíme? Ze strachu z odmítnutí? A tak žijeme, přežíváme a jediné šťastné chvíle našeho života jsou, když jsme spolu… Láskyplné pohledy, ale žádná slova… To jsme to pěkně zamotali, co? A přitom by stačilo tak málo… Popovídat si.

Tolikrát jsem se snažila utéct, ale nikdy jsem to nedotáhla do konce.. Pořád Tě miluji a bojím se chvíle, kdy mi řekneš: „Našel jsem tu pravou.“


Vy se mne určitě snažíte také rozplakat. Tohle je další středověká rytířská romance! Chybí jen souboj! Ale vážně, je to dojemné, a pokud vám napsání toho všeho pomohlo, splnila Žena-in svoji roli na jedničku. Téma je tu pro vás, aby se vám ulevilo, a já jsem rád, když se to daří!

Reklama