Máte nějaký tradiční, vánoční, stále se rodinně opakující akt? My ano. Facku u štědrovečerního stolu. Je to tradice. Myslím, že kdyby nikdo nedostal políček, ten rok by nás postihlo ono neštěstí z vánočních rituálů. :)

My máme fackovací veselý

tMoje maminka, zavilý to pragmatik, bezvěrec a těžce racionální člověk, který poté, co jsem jí oznámila, že lidé mají nad hlavou barevnou duhu, mě vláčel na oční, osoba přísně zemitá, tento trvrdolín se pokaždé před štědrovečerní polévkou otočil o 180 stupňů.

Jakmile rodina ve svátečním oděvu usedla k nádherně vyzdobenému stolu, maminčina tvář nabrala výraz, který celý rok odpočíval někde zasunut, celoročně nepoužit.

Dramatická pauza, ticho takové, že jste slyšeli povyrůstat pokojové květiny, a matčin výraz a la Zoja Kosmoděmjanská.

Její postava se vztyčila nad talířem rybí polévky jako tělo kobry.

My se báli i dýchat.

Napětí by se dalo ukrojit.

Chvíle, když do bytu vstupuje sám Bůh.

Ujišťuji vás, že byste si to mysleli. Mamce zkameněly rysy – jako žula. Sepjala dlaně a pohled upřela rovně někam mezi hrnky a kořenky...

„Drahý Bože, děkujeme Ti za všechny dary, které (ona každý rok improvizovala, takže jeden nevěděl, co z ní vyleze) jsou zde před námi. Děkujeme ti, že jsme se tady znovu ve zdraví sešli…“

Tak a teď si představte, že je vám čtrnáct a tu zapálenou osobu znáte zcela jinak, připočtěte napětí, které sama silou osobnosti vyvolala, a je vymalováno... Nevydržela jsem a vybouchla smíchy. Dostala jsem mohutný záhlavec, přičemž jsem vlivem obyčejné fyziky nahlédla na dno talíře s polévkou. Vyňala jsem obličej. Na čele jsem měla nalepenou smaženou housku. Z obočí mi kapal kapří vývar.

Sestra spadla pod stůl.

Otec se dusil již dobrých pět minut, takže teď už řval jako buvol.

Bratr výskal…

Maminka se posadila a se slovy: „Jezte, blbouni!“ v rychlosti Bohu poděkovala.

Jsem přesvědčená, že pokud byl pán Bůh vskutku přítomen, pak zlomen v pase řval smíchy ještě na Tři krále.

O rok později…

S očekáváním modlitby jsem se štípala do ruky, hledíc upřeně do talíře. Snažila jsem se zhypnotizovat nic netušící petrželku.

Maminka vstala.

...Zoja Kosmoděmjanská.

Bratr: „Mamíííí, a kde mám tu šupinku???“
Maminka: „Moment, miláčku.“
Bratr: jo… a kde mám tu šupinku?“
Maminka: „Dole.“
Bratr: „Kde dole?“
Maminka (napětí houstne) „Pod talířkem, Jaroušku, a teď ticho!“

„Předrahý Bože, děkujeme ti...“

V ten moment můj bratr obratně otočil talíř s polévkou, hledaje šupinku na jeho spodku.

Maminka se rozmáchla.

Následkem toho sejmula svůj talíř s polévkou.

Facku jsem dostala ve finále ale zase já, neb jsem byla blíž a řvala jsem smíchy – tradičně.

Nebudu vypisovat každý rok stejný scénář, jen s drobnými obměnami. Facana vyfasovala několikrát i sestra Eva.

Je rok 2003 a já jsem matkou

Je Štědrý večer, na stole je polévka, mísa s kapřími řízky, mísa se salátem, je krásně ozdobený. Tradice se ctí, vážení, a navíc, já ctím moji maminku…

Vstávám.

„Milý Bože, děkujeme ti, že jsme všichni zdraví a že jsi nám dopřál tolik, abychom neměli hlad a netrpěli nedostatkem. Prosíme, dopřej i  jiným, hladovým, aby se měli lépe... a...“

Johana: „Jakým hladovým?“

Alice: „Ticho, Jožine!“

Já: „Panenko, těm, kteří nemají co jíst.“

Míša: „Třeba těm v Africe, Johanko.“

Pavlína: „Těm, co mají veliká bříška.“

Pokládala jsem věc za vyřízenou a Johanka se dala do hlubokého rozjímání.

„…prosím, Bože, dej, abychom i příští rok…“

Johanka: „No ale to… no tak to jsou mami přežraný, ne? Ladyny štěňata, když jsou přežraný, tak maj veliký bříška – to já nemám!!“ a ve snaze dokladovat ten fakt jala se zvedat sukénku, čímž logicky vrhla talíř s polévkou do klína Pavlíně, která jí... Jasně, vlepila pohlavek…

Vloni jsme ještě trávili Vánoce Varnsdorfu

Přemýšlela jsem od rána, kdo to schytá.

Večer

Zatímco jsem procítěně a věrna tradici odříkávala přítomnému Bohu poděkování, letmo jsem vzhlédla… pohled na Radka mi stačil…

Jeho už tak celoročně načervenalá, nordická tvář připomínala rajče před sklizní a podivně se mu nafukovaly tváře… celá hlava se mu nafukovala s každým mým slovem… zrudlo mu i bělmo… v pudu sebezáchovy vybuchl...

Všichni se na mě podívali.

Chlapa bych nepraštila, a to ani kdyby neměl skoro 190 cm jako Radek.

Smíchy řvali všichni. Tradičně.

A Bůh?

Tak ten k nám chodí na Štědrý večer rozhodně rád. On se totiž snad nikde tak nepobaví…

O letošním výherci štědrovečerní facky vás informuji po Vánocích….

Reklama