Zubař….

Asociace na tento pojem mě vede do mého dětství, kdy jsem každou návštěvu prožívala tak, jak to umí jen dítě. Představivost běžela na plné obrátky. Naše škola stála blízko polikliniky a povinnou zubní prohlídku absolvovaly všechny děti bez rozdílu. Cestu přes tři parky jsme si krátili různě. Měla jsem tehdy spolužáka (v 5. třídě), se kterým jsem trávila každou volnou chvilku a plánovali jsme také společnou budoucnost. Chtěli jsme jet do Afriky chytat zvířata a pak si zařídit zvěřinec.

Tak s tímto kamarádem jsme se po cestě k zubaři drželi za ruce a modlili se k Andělíčkovi strážnému… dvojhlasně.

 

K zubaři mě pojí ještě jedna vzpomínka. Moje křivé zoubky měly dostat rovnátka. U nás však působila doktorka, která svým chováním a vystupováním kolem sebe šířila spíše hrůzu a paniku než uklidnění. Já odmítla svěřit do jejích rukou své zuby, a tak, když přišlo oznámení, abych se dostavila "na rovnátka", korespondenční lístek jsem roztrhala a naši o tom nevěděli.

Křivé zoubky mám dodnes… ale třeba se k tomu ještě odhodlám. Přála bych všem vstřícné doktory, co dokážou povzbudit. 

 

Masmi

 


 

Milá Masmi,

na rovnátka není nikdy pozdě. V ordinaci často vídám maminky s dětmi - a když paní doktorka zavolá, posadí maminka dítě na křeslo, vrazí mu leporelo a jde dovnitř :-).

 

Hezký den!

 

Napište nám své zubaté zážitky na redakce@zena-in.cz.

Reklama