naughy

„Slušně pozdrav!“ „U jídla se nemlaská!“ „Poděkuj!“ „Nesrkej!“ „Nebuď drzá!“ ...Spousta větiček, kterými se ze mě moje maminka snažila vychovat slušného člověka. A myslím si, že se jí to celkem povedlo. Já si ale čím dál tím víc připadám jako mimozemšťan.

Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Nevím, zda mám takovou smůlu, nebo je chování lidí v mém okolí zcela běžné a jen já jsem nenormální, jen já vybočuji z davu.

Uvedu dva příklady.

První příklad. Jdu po ulici. Proti mně kráčí skupinka mladíků. Půlka vlasů vyholená, druhá půlka natupírovaná. Mladíci si vypráví historky plné sprostých slov a násilí. Co chvíli si některý z nich odplivne na zem. No jo, blbí puberťáci, říkám si. Mají potřebu se nějak vyčlenit ze společnosti. Jenže po pár metrech míjím mladého muže, tak kolem třicítky. Slušně oblečený, vypadá sympaticky. Jen do chvíle, než nechutně zachrchle a vyplivne na zem odporné cosi, od čeho raději odvracím zrak. Že to dělají puberťáci, to ještě pochopím, ač s tím bytostně nesouhlasím. Ale že to udělá i slušně vypadající třicátník?

Druhý příklad. Díváme se s manželem na film. Americká komedie Zamilovaný profesor. Tlouštík pozve dívku svých snů na večeři ke své rodině. Večeře se ale nějak zvrtne a pánové začnou u stolu, u jídla(!), pořádat závody v prdění a krkání. To má být vtipné? Zhnuseni film vypínáme.
Díváme se s dcerou na dětský, animovaný film - Sobík Niko. Žádný kasovní trhák, ale pěkné to je a i dceři se to líbí. Ve druhé třetině filmu se malý sobík dostane k Santově letce. Všichni sobi jsou velcí hrdinové, hvězdy, ke kterým vzhlíží každý malý i velký sob. Malého sobíka pozvou ke stolu, vypijí své korbely pití a jeden po druhém si hlasitě krknou. S napětím sledují, co na to sobík Niko. Také si krkne! Je to pravý chlap! S mužem se po sobě díváme a očima obrácenýma v sloup si dáváme najevo své znechucení.
Nejsou to ale jen tyto dva filmy. S vydáváním nechutných zvuků nejen u jídla jsem se setkala již mnohokrát. Jako další příklad mne napadá třeba Shrek. Pravda, Shrek je zlobr, postava se spoustou nechutných zvyků, tudíž je to u něj do jisté míry prominutelné. Ale co ostatní rodinné a animované filmy a komedie?
Co to vlastně děti už odmala učíme? Že někdy můžou u jídla vydávat nechutné zvuky?

A kdyby to byly jen nechutné zvuky!

Děti již odmala (nechtěně) učíme spoustě dalších věcí, které ke slušnému chování rozhodně nepatří.

Vezměte si například hračky. Jak snadné je sehnat v obchodech hračky, které vydávají příšerný smrad, hračky, které dětem ukazují, že násilí je v pořádku (střílející vojáci, kuličkové pistole...) nebo hračky, které vydávají zvuky poté, co se do nich pořádně praští. Děsí mě, v jakém světě mé dítě vyrůstá.

Především malé děti si ve své hlavičce ještě spoustu věcí nedokáží správně poskládat. Jejich pocity by se pak daly vyjádřit nějak takto: Když můžu praštit do rybičky, můžu mlátit i do ostatních hraček - třeba taky vydají nějaký zvuk. Když oblíbená postavička z pohádky vydává u jídla nechutné zvuky, je to zřejmě normální a já nechápu, proč se na mě maminka kvůli tomu zlobí!

Rozhlédnu-li se kolem sebe, vidím tisíce drobností, které mi vadí, které podle mého názoru ke slušnému chování nepatří. Jak často jste se například setkali s tím, že Vás někdo nepozdravil, někdo před Vámi odhodil odpadek na zem, strkal se při nastupování do autobusu, nepustil sednout staršího člověka nebo kouřil na zastávce? Já se s takovými hulváty a nevychovanci potkávám nepříjemně často.

Má to vůbec nějaké řešení? Nejspíše ne

Není možné dítě zcela izolovat ode všech pohádek, ve kterých se krká, prdí nebo ve kterých si postavičky ubližují. Není možné přesně určovat rodině či přátelům, jaké hračky dítěti smí nebo naopak nesmí kupovat.
Jediné, co mě napadá, je jít příkladem a doufat. Ukazovat dítěti, jak se má člověk chovat. Sám zdravit, pomáhat, nemluvit sprostě... Vysvětlit, že to, co pohádkový hrdina právě udělal, není vůbec správné, že se to prostě nedělá. Že když už se stane nehoda a dítě si například krkne, má se omluvit.

Nezbývá mi než doufat, že rodičovský vliv bude silnější než vliv okolí. Že i přes to, co dítě dennodenně vidí, z něj vyroste slušný, zdvořilý člověk.
Je to nelehký úkol. Ale snad se zvládnout dá. Hodně sil!

Reklama