Domácnost

Mnohopsín aneb jak se v útulku pro kočky obměnila psí smečka


Rasty alias Vojín Zpěváček

Po stěhování posledního z „bezdomovců“, Bena, se nám domácností přehnala malá, notně rozmazlená, štěkající smršť, štěně s nezvládnutou výchovou (tomu se dnes říká hyperaktivita :-) jménem Rasty. Doma byl pracovně pokřtěn Vojín Zpěváček, jelikož dodržování „čuracích pravidel“ v bytě mu tak trochu činilo problém. Původní majitelé ho totiž naučili chodit na kočkolit. (Pokud chcete dešifrovat malou slovní přesmyčku jeho jména, přečtěte si Podivný regiment od Pratchetta :-)

Zpěváčka jste mohli vidět i na Výstavě pro kočku, tedy umísťovací výstavě koček na jaře v Chvalské tvrzi, kde se hrdě předváděl s červenou stuhou na obojku (značící, že hledá domov) a ochotně líbal každou fanynku. Nebylo mu to nic platné, domů jel zase s námi. Nový domov ale našla fenka z útulku Bona v České Lípě Lesněnka, a to u Happy Animals (internetový obchod s chov. potřebami), tedy u Romana s Andy, a tak je teď u zdroje všech laskomin a pelíšků a dalších věcí dělaných pro psí blaho.

Na Rastyho - Zpěváčka se štěstí usmálo až později, a to když si ho odvezli mladí lidé až do Pardubic. (To už je druhý pejsek do stejného města v krátkém čase, člověk by řekl, že tam nemají útulek, ale prý mají, tak nevím.) Rasty nové páníčky odměnil cenou nejvyšší, přestal doma čurat.

Lukášek

Lukášek, pudl aprikot středního věku, vystřídal během několika měsíců patero domácností. Ti první ho našli na ulici někdy před Vánoci. Když přišel k nám, měl těžce zanedbané onemocnění očí a jednu nevýhodu - velmi nerad byl sám. Snad patřil nějaké staré babče a ona zemřela, či jak se dostal na ulici, nevím, a asi už se to nedozvím. Ale asi měl na staré dámy slabost, protože když si pro něj (po několika pokusech o umístění) jedna přišla, napnul vodítko a hrdě vykročil, na mne už se ani neohlédl.

Musím mu ale přiznat odvahu, se kterou se on, evidentní byťák, pohyboval na vycházkách či na dvoře mezi třemi velkými psy. Ušel, špatně vidící, dlouhou procházku lesem, jen ty ostružiny a svízel ho rozčilovaly, a tak jsem mu musela vždy vybrat zachycené větve a šlahouny, co sebou vlekl, z tlapek a kožichu. Ostatní, dvakrát tak velcí a krátkosrstí, vůbec netušili, co to je za trápení, takový pudlí kožich. Já jsem si to při opakovaném koupání připomněla zase po letech. Ostatně Lukáš odcházel od nás s černým flekem na zádech, oblíbil si totiž schovávačku pod naším služebním autem a o stavu jeho motoru si, myslím, už nikdo nemůže dělat žádné iluze.

Byl velmi hodný a trpělivý, například zubní kámen jsme mu dokázali ultrazvukem ve dvou lidech sundat bez narkózy (a že bylo co sundávat).

Měl ještě jednu zvláštnost, dlouhý nekupírovaný ocas, který mu z vysoké trávy vyčníval jako mávátko. Na ten byl jaksepatří háklivý a hrdý, a tak bylo Cikánovým (Hnědáček) oblíbeným sportem běžet okolo a do ocásku ho šťouchnout … Tohle utrpení jsme Lukáškovi vynahrazovali spaním v posteli a cpaním piškotky, ale i tak je myslím rád, že se jeho svět vrátil do kolejí, které důvěrně zná, kde čas plyne jinak, nepříjemná překvapení se nestávají pravidlem a on je ten „Maličký“, nikoli ten nejmenší.

Hnědáček

Dalším přírůstkem do domu byl, den před výstavou, „velký ořech“ s temperamentem rozjetého kamionu, třičtvrtěroční „štěně“ s řetězem na dobytek uvázaným na krku. Neměla jsem tu dělovou kouli ani odvahu na výstavu vzít a také očkování bylo nedostačující. Na dvoře jsem ho pustila a pes teprve po chvíli pochopil, že není uvázaný. Tehdy začal pobíhat a vydržel půl hodiny jen běhat sem a tam. A tak přišel Polyin největší kamarád.

Jako malé štěně ho někdo z příbuzných nadělil osmdesátileté paní. Štěně rostlo jako z vody a jako dříví v lese, a jeho temperament i sílu paní samozřejmě neměla sílu zvládnout. Nešťastná situace vyústila v klasické vesnické řešení – řetěz. A to poctivý na dobytek. Paní pejskovi přála, co se týče krmení, určitě ho měla ráda, ale..

Další část rodiny nebyla nadšena pobytem psiska na pár metrech s řetězem na krku, a tak vše domluvili, a já jsem si překvapené, dychtivé a řítící se zvíře naložila do dodávky. Na veterinu do Všenor a domů do Berouna, to bylo s tím třeštícím poděsem skoro nad moje síly, ale dojeli jsme. V tom kalupu před výstavou jsem se zapomněla zeptat i na jméno psa.

Dočasně dostal pracovní jméno Hnědáček (zkuste to volat na psa :-), je totiž tmavě hnědý. Má hladkou, přilehlou, kratší srst, ale takovou tu, co v ní nezmrzne venku. Na prsou má menší bílou lysinu, jinak jeho kožich hází odstíny od světle hnědé po téměř černou, vždycky záleží, jak a odkud na něj svítí slunce.

Má pěkné vztyčené uši, širší, ale suchou čumu („masem neoplácanou“), je ho tak třičtvrtě ovčáka, atletický, pohyblivý, ale ne moc úzký, pěkně stavěný pes s velkou silou, ohebný jak pružina, co se vždy znovu narovná. Proporcemi je podobný naší předchozí partě, tedy je velký asi jako Vojta či Čert. Ač je ušima a velikostí ovčákovi podobný, nemyslím si, že by ho měl byť i jen kousek v sobě. Nejsme schopni určit jeho původ, ale napadaly mne už i takové hypotézy jako např. amstaf s akita inu a podobné. Z ovčáka nemá ani zadek, ani náturu.

Je velice odolný, nemarodí, vše se mu hned hojí, je nenáročný na krmení. Zlé jazyky u nás doma tvrdí, že by byl dobrý pro lovce medvědů, a je pravdou, že mi jeho obličej často medvěda připomíná. Ne mazlivého méďu, ale medvěda jako šelmu, se kterou jsem měla tu čest se často vidět zblízka.

K lidem je od začátku velmi hodný, chtěl by se mazlit a je vděčný za každou pozornost, jen se svým nadšením je občas jako velká voda, což je ale dáno i tím, že většinu času teď tráví sám v kotci. Hlídá (tzn. hlásí vetřelce), k lidem ale není nijak agresivní, neznámé manipulace a fixace se docela bojí (vyndat stehy = nutno ve dvou), lidi jako takové ale miluje a je ochoten udělat hodně pro to, aby i oni milovali jeho.

Má rád hry v jakékoliv podobě, míčky, klacíky, pískající potvory, největší úspěch má gumová chobotnice s provazy místo chapadel. (byly kupodivu ve slevě, a tak jich bude po pozemku roznošených nejmíň pět). Hraje si moc rád i s dalším psem.

Šplhnul si u mě, když jsem ho přistihla, jak se mazlí s naší kočkou. Chodí očuchávat jehňata a kozlata, vyjde bez problémů s koňmi. Jen jednou nám připravil kuriózní podívanou, u které mi zatrnulo. Očichával totiž hřebce Sahima tam, kde se psi chtějí obvykle očichat, a tím teď nemyslím zadek. Kdo někdy viděl koně (v lepším případě) čurat, asi pochopí Hnědáčkovo překvapení nad koňskou anatomií. Pes totiž čuchal, pak začal olizovat a Sahim nereagoval (myslím, že je to spíš jeho zlatá povaha než obliba orálního sexu), a já jen trnula, kdy psisku hrábne a zkusí do toho kousnout. Naštěstí se tak nestalo.

Jako nově příchozí byl vůči psům velmi podřízený, dělal žebravou tlamu štěněte na všechny strany, taky neznačkoval, čural jako fena. Časem dorostl, a tak mu musím popisku na „kočkách“ (www.kocky-online.cz) upravit, začal se nám totiž vymezovat vůči větším psům. Zlobil bulmastifa Bunnyho, a když přišel dobrman Alex, vysoký, ale gentlemanský pes, padla kosa na kámen. Několik Hnědáčkem vyprovokovaných rvaček o postavení odnesl Alex pokousáním, až se namíchnul a roztrhnul Hnědáčkovi kůži na čele tak, že bylo potřeba asi patnácti stehů a Hnědáčkovi přibyla na čele jizva, skoba bez chlupů, která asi nikdy úplně nezaroste. Od té doby se Alex, pokousaný o dost hůř, nastěhoval do mé postele a psi chodí ven na střídačku, Hnědáček jen s Poly a s pitbulkou Mery.

Při „namátkové kontrole“ jsem přišla na jednu podstatnou věc, Hnědáček je kryptorchid, tedy má jedno varle nesestouplé. V tom případě se vzhledem k velkému riziku nádorového bujení doporučuje to varle, které je v břiše (našla jsem ho, pracně, ve slabině) odstranit. A tak už jsem rozhodnutá, že když už bude v té narkóze… Neznamená to, že se jako kastrát prát nebude, ale rozhodně se bude do konfliktu se psy dostávat méně, a navíc, kastrace není všespásná, spíš jde o to, jak ho bude nový majitel vychovávat.

Hnědáček má ale zvláštní zvyk. Se psem se popere, třeba o klacík, ale vzápětí se k němu lísá a rány mu umývá a dožaduje se jeho přízně. Truhlík….

Jinak abych byla upřímná, nejmenuje se Hnědáček. Po pár dnech pobytu u nás byl překřtěn. Nechtěla bych být obviněna z rasismu, ale Hnědáček se jmenuje Cikán. Honza mu to jméno dal a komentoval to slovy: „V létě tancuje, v zimě nepracuje, kam vleze, tam je doma (umí otevírat kliky), je chytrej, je to děsnej majetkář, co najde, to odnese (ze začátku si všechny hračky nosil do kotce), se všema je děsnej kámoš, věčně rozesmátej…“ Nebudu to citovat celé, ale: Cikán si umí otevírat zavřené konzervy, prostě je ukradne a prokouše se do nich, on pochopil to, co ostatní psi ne, a to, že vevnitř to maso prostě celou dobu je a stačí si ho jen podat. Otevírá domovní dveře, ale vždycky rychle couvne, aby nějakou nechytil, a až když se neozve nadávání, pomalu se vplíží dovnitř. Je věrný, jednou se mi rozběhl za autem, aniž bych si toho všimla a nevzdal to, věřím, že by letěl až na dálnici. Má rád koně. A ta barva. A ty oči. No, už na to slyší, prostě je to Cikán.

Byl by fajn do baráku se zahradou k aktivnějším lidem a ochotně by s nimi bydlel i v bytě. Hodil by se i do stájí ke koním, na vyjížďky, kde by se mohl vylítat… Rád se koupe v rybníčku a sluní na trávníku, ale tady může pobíhat venku jen omezenou dobu a nemá ho kdo vychovávat. Uvítal by i občasnou návštěvu lidí ochotných chodit venčit, o trvalém domovu nemluvě.

Je tu od dubna. Zatím o něj měla zájem jedna slečna z Plzně, která si pak vzala pejska odjinud, a obvyklí kšefťáci, co chtějí psa na výcvik a prodej. A těm ho nedám. Ať už z důvodů osobních, tak i, co se týče útulku, právních. Což je téma, které by stálo za podrobnější vysvětlení. Nechám si ho na jindy. Musím jít zavřít toho, o kterém jsem tu nasmolila už dvě stránky, do kotce a dát mu baštu. Ze skříně vyčítavě hledí Dixie, u dveří „bublá“ Míša a Alex mě pošťuchuje nosem. O těch a o Bunnym v novém domově zas příště. Z mnohopsína a mnoho(na Ntou)kočičárny zdraví Bára.

Autorka je jednatelkou OS podbrdska, malé organizace, která se stará o opuštěná zvířata na Praze západ a v okolí Berouna (nabídka koček, nabídka psů k osvojení). Činnost organizace můžete podpořit příspěvkem na účet č. 152335352/0600 (veškeré dary lze ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb. o daních odečíst z daňového základu).

   
26.09.2005 - Zvířátka - autor: Radek Kříž

Komentáře:

  1. avatar
    [11] Hanka* [*]

    My máme z Podbrdska kocourka Matýska je to naše zlatíčko, i když po pravdě pěkné lumpiště, ale s tím se počítá, že mají zvířátka v domácích depozitech a moc pěkně se o ně starají. Je to obdivuhodné, co pro ty chlupáčky všechno dělají.

    superkarma: 0 26.09.2005, 15:42:09
  2. avatar
    [10] gerda [*]

    syja: jsou na www.kocky-online

    superkarma: 0 26.09.2005, 10:59:23
  3. avatar
    [5] gerda [*]

    Tuhle paní jednatelku znám osobně a prohlašuju, že svědomitější a obětavější neznám! Ta pro zvířata dělá tolik, že je to na metál. Přála bych jí co nejvíc peněz na zachraňování potřebných, na zvelebování útulku, neutuchající elán a železné zdraví. Fakt nevím, jak to všecko stíhá a kde ještě bere čas na tak perfektní příspěvky. Skvělá ženská! ...

    superkarma: 0 26.09.2005, 10:28:43
  4. avatar
    [4] Jupíí [*]

    hezkej článek, , krásný téma i čtivě napsanej

    superkarma: 0 26.09.2005, 09:50:35
  5. avatar
    [3] Mici [*]

    tak důvody, proč se Cikán jmenuje Cikán jsou naprosto skvělé a přesné

    superkarma: 0 26.09.2005, 08:38:10
  6. avatar
    [2] Žábina [*]

    mě se líbí Cikán
    i když u nás na sídlišti, kde je přeromováno, by bylo docela o hubu na toho psa volat

    superkarma: 0 26.09.2005, 08:29:56
  7. avatar
    [1] trdlo [*]

    Delate dobry skutky a taky mate smysl pro humor. Bulmastif jmenem Bunny je neco uzasnyho

    superkarma: 0 26.09.2005, 01:34:46

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme