Takhle pragmaticky se dívá na malování naše čtenářka s nickem Boros. Ale i to je věc názoru, někomu malování očí nezabere ani pět minut a za tu dobu toho stejně moc nenaspíte.

Ne, že bych to nikdy nezkusila, ale oči si nemaluju. Ani řasy, ani si je nenalepuju, ani nenatáčím, ani nic podobného. Když jsem (v dobách dinosaurů, jak říkají moje děti) chodila do tanečních a bylo mi sladkých –náct, koupila jsem si i malovátka na oči. Použila jsem je 2x, slovy dvakrát. Vůbec jsem se v tom necítila dobře, takže malovátka skončila na dně jakési krabice, kde jsem je po 30 letech našla, ukázala svým dětem a vyhodila. Řasy jsem si nemalovala nikdy, měla jsme je krásné husté, takové smetáky. Teď už to nejsou smetáky, ale pořád ještě jsou ucházející. Konturovací tužku znám jen podle jména, tu jsem nikdy neměla.

Ne tak moje dcery- mají sladkých –náct a fiflí se v jednom kuse. Nejrůznější malovátka se povalují nejen na všech možných místech v koupelně, ale i jinde. Naštěstí nevymýšlejí žádné příšerné extravagance. Jedna nosí brýle, řasy má jak smetáky, ale jí to nevadí. Těm by se ta výhra hodila. Dělám si z nich legraci, že jsou jako moje sestra ( o 1,5 roku mladší). Ta byla to stejné, šminky se válely všude, raději nejedla, jen aby si pořídila to či ono.

Za socialismu nebyl výběr, nebyla masáž reklamou, ale sestra měla kde co. Na rozdíl od mých dcer ovšem podnikala nejrůznější experimenty, extravagance neměly konce. Za našich dob se tak ovšem nesmělo chodit do školy, tak se malovala, sotva přišla. Byl to ovšem boj, když jí večer honila maminka do koupelny. Kolikrát šla i spát s obličejem jako výkres. Extravagance jí přešly až ve 20 letech, ale co vím, krášlí se dodneška. Mně by bylo líto času, který strávím před zrcadlem a  o který si třeba mohu přispat.

Boros

Milá Boros, svým způsobem vám váš přístup závidím. Asi jste šťastný člověk

Text nebyl redakčně upraven

Reklama