Zdravím redakci a všechny ž-inky...

Můj příběh se odehrál jednou na Moravě, asi před patnácti rokama. Máme tam pohřbenou velkou část takové té vzdálenější rodiny, a tak tam tak jednou za rok zajedeme, navštívit živé i mrtvé příbuzenstvo. Většinou se naobědváme a pak vezmeme věnce a kytky - v módě jsou vlastnoručně dělané, teta to umí, a vyrazíme na hřbitov. Pak se jde do kostela na mši no a pak na večeři, kdy se na všechny moc hezky vzpomíná.

No a jednou jsme přijeli, to zrovna nedávno umřel děda, no a ona povídá:
,,Pojď, zajdeme za dědou."
Tak jsem se divila, že přece na hřbitov půjdeme až po obědě. Ale Lenka mě s tajemným úsměvem chytla za ruku a vlekla mě do stodoly. Fakt jsem se docela bála - v téhle rodině se nezpopelňuje, takže jsem tam nemohla čekat nějakou nevinnou urnu s popelem... No a Lenka mě odvlekla do té stodoly a začala volat:
,,Dědo, dědo!"
A pak dědeček přišel. Byl to velký, mourovatý kocour, vlastně ještě spíš kotě... ,,Mňaauuuu!" řekl a otřel se Lence o nohy.

Vysvětlila mi, že je to děda, že prý hrozně rád vždycky poslouchá, když mu povídá, co se v rodině nového přihodilo, taky že moc rád kouká na televizi a dokonce ho jednou přistihla, jak si prohlížel nějaké nahaté fotky v jednou bulvárním plátku. A taky když chtěla máma konečně pokácet dědovu oblíbenou jabloň, co kvůli ní nešlo světlo do pokoje, tak ji poškrábal. A taky chodí často na hřbitov a sedával na dědově hrobě.

Tak nevím, jestli to byl dědeček, ale divnej kocour to teda byl určitě. A díval se na mě takovýma divnýma, chytrýma očima. Co vím, tak žil nějakých deset let, pak se jednou nevrátil z toulek a od té doby už se neukázal... Ani kocour, ani děda v jiném těle...

Katka


Děkujeme za zajímavé povídání.

A co Vy, milé ženy-in, navštívil Vás někdy nějaký mrtvý předek? Nebo Vám dal znamení?

Svěřte se nám na redakce@zena-in.cz!

Reklama