Reklama

Asi to zažil kdekdo. Jeho potomek, považovaný celou rodinu za celkem obstojný příklad úspěšné snahy o slušné vychování, začal jednoho dne vypouštět z úst slova, za která by se nemusel stydět otrlý dlaždič. Bohužel, vytloukat klín klínem v tomhle případě nemá smysl, protože lamentace a hlasité vykřikování jiných vulgarit by dítku jen dodaly munici do dalších dní. Jenže co s tím?

Není sprosté slovo jako sprosté slovo. Je zkrátka rozdíl, když se o otrlou mluvu snaží pětiletý kluk, a když sází sprosťárny třináctiletý puberťák

Děti kolem čtyř, pěti, šesti let, zejména chlapci, si mohou libovat ve slůvkách týkajících se vyprazdňování. Až je někdy s podivem, kolik synonym pro tuto činnost a její výsledky dokáží kluci vymyslet a používat v běžné řeči. Jakkoli vám z toho naskakuje studený pot, zvláště spustí-li potomstvo třeba v obchodě, psychologové radí: zachovejte klid.

"V tomhle věku je to úplně normální a jak to přišlo, zase to odezní," vysvětluje Hynek Jůn, speciální pedagog z pražského sdružení APLA. Je to v podstatě snaha, možná podvědomá, upoutat na sebe pozornost a jakákoli reakce je pro malého provokatéra dost dobrá. Rodič, který by se snažil dítě podobnou mluvu co nejrychleji odnaučit, by se dočkal spíše jejího vygradování. Lepší je podobné řeči naprosto ignorovat, případně - na veřejnosti - dítěti zakázat pod nějakou záminkou nějakou chvíli mluvit úplně. 

Něco jiného je, pokud dítě používá vulgarity, tedy slova, která se všeobecně považují za nevhodná a sprostá.

A zase, záleží na tom, o jak staré dítě jde. V prvé řadě by si měli do svědomí sáhnout rodiče, protože zvláště pro mladší děti jsou tím nejlepším vzorem k napodobení. Jak vysvětluje dětský psycholog Zdeněk Matějček, právě tato slova děti lákají svou zvukomalebností.

Tématem dětské vulgarity se zabýval i ve své knize Škola rodičů, kterou nyní vydává Maxdorf. Doporučuje v ní rodičům, jejichž děti našly zalíbení ve skutečných vulgaritách, aby s nimi o tom mluvili. Měli by jim vysvětlit, proč každému někdy nějaké to ošklivé slovo uteče, avšak že jejich časté používání rozhodně nikomu na vážnosti nepřidá. Podle Matějčka jde o to, aby dítě pochopilo, že řeč prošpikovaná nadávkami neznačí sílu, ale spíše slabost. Dobrou záminkou k podobné debatě se může stát i nové slůvko, které dítě pochytí třeba ve školce.

Asi nejvíce si ve sprostých slovech libují dospívající a opět více chlapci, i když ani domněle něžnější polovička lidstva nezůstává  moc pozadu. Tahle vývojová fáze je do určité míry nezbytná, ale nesmí přesáhnout jisté hranice. Je to do jisté míry podobné, jako zkoušení alkoholu, cigaret či dokonce drog. Někdo je nevyzkouší nikdy, někdo jednou a někoho budou lákat pořád. I na rodičích přitom záleží, jaký vztah k tomu všemu dítě bude mít.

Domlouvat puberťákovi je samozřejmě mnohem těžší, rodiče už dávno nejsou jediným vzorem, a sprosťárny v každé větě naopak normou. Profesor Zdeněk Matějček však i v tomto případě doporučuje s dítětem promluvit. Ač to nebude nejlehčí, nejlépe se podle něj osvědčila stará psychoterapeutická rada: rodič by měl vyjádřit za dítě jeho pocity. Tedy říci třeba, že je mu jasné, proč sprosťárny používá, ale že jen díky jim se nikdo žádným kingem a lepším člověkem nestane.

Pozor, nikdy dítě nezesměšňujte ani neparodujte, potomek by se jen zatvrdil.