Dobré ráno všem ženám-in,

když jsem si v pátek přečetla téma na pondělí, řekla jsem si, že já nemlsám, a nemám tudíž čím přispět. Opak je pravdou. I já mám hodně společného se sladkým, ale i slaným.

Již v dětství jsem mívala chuť na něco sladkého, ale po tom, co jsem prohledala svou dětskou pěněženku ze všech možných stran a kde nic tu nic, šla jsem cestou ze školy dál kolem malého obchůdku se sladkostmi domů se svěšenou hlavou. (soutěž - prášek do pečiva - 1 balíček)

Naštěstí pro mě to nebyla poslední možnost si po úmorném čtyřhodinovém vyučování hezky zamlsat, protože cestou bydlela moje babička, u které se vždycky něco dobrého našlo.

Nejsem jedno z dítek, která ke svému štěstí potřebovala coca colu, smažené brambůrky, drahou čokoládu či nějaké jiné dobroty, které byly k vidění v televizních reklamách.

Mou chuť na něco dobrého babička vždycky ukojila tzv. mlíkovkou, kterou jsem zbožňovala stejně jako polévku chlebovou. Někdo by nad tím možná ohrnul nos, ale pro mě to bylo něco výtečného. To samé byl například krajíc chleba namazaný máslem pokladený na kolečka nakrájeným banánem nebo jen chleba s máslem a medem.

Někdy na mě přišla i chuť na něco nezdravého, a tak jsem nedočkavě čekala, až se babička u plotny otočí s krásně zlatou jíškou. I to jsem milovala a miluju dodnes, jen se musím už více hlídat, abych nedopadla přesně tak, jak nechci.

Již od babičky jsem slýchávala, že čokoláda je dobrá na nervy, ale nějak dodnes nepociťuju potřebu si koupit tabulku a sníst ji. To si radši natočím do půllitru studenou vodu, naráz ji vypiju a to nafouknuté břicho mě pak odradí od všeho možného.

Ale když už ani ta voda nezabere, sáhnu do lednice pro krásně bílé máslo, odkrojím si kus do misky, posypu kakaem, trochou moučkového cukru a přidám malinko namleté kávy. Všechno dohromady lžičkou utřu a ještě za studena olizuju ze lžičky. Stačí troška a chuť na sladké je pryč.

 Anička, Vrziina dcera


Tak tenhle příspěvek mi skoro vehnal slzy do očí. Vyvolal totiž vzpomínky na babičku. Je už to pár let, co podlehla těžké nemoci, ale pokaždé, když si na ni vzpomenu, cítím zároveň vůni čerstvě upečených koláčů a kakaa, připomenu si ranní rohlíky s medem a puntíčkovaný hrníček, který pro mě vždycky vyndala ze skříňky. Jako děti jsme k ní jezdily každé léto, do hornického Havířova, společně jsme chodívaly krmit racky a holuby, a kousek od jejího domu, hned narohu, točili do kornoutu úžasný kakaový krém - ne zmrzlinu, ale takovou našlehanou, sladkou věc, která se přímo rozplývala na jazyku.

Pak jsme vyrostly a babička zestárla - moc už s ní nebyla řeč, pořád si na něco stěžovala, pořád byla nespokojená - a tak jsme za ní jezdit přestaly. Až na poslední rok, to už byla hodně nemocná, si ji máma vzala k sobě - ale my, děti, jsme se jí v té době stejně příliš nevěnovaly. Pořád jsme měly spoustu práce a pořád nějak nebyl čas... A pak bylo najednou pozdě a mě to nepřestává mrzet. A tak když si občas k snídani namažu rohlík s máslem, když si sednu do houpacího křesla s hrnkem kakaa nebo když peču a kuchyní voní koláče podle babiččina receptu, vzpomínám a doufám, že se na mě babička moc nezlobí...

Probouzí i ve Vás některá jídla vzpomínky, ať už na zážitky krásné, nebo smutné? Vyprávějte!

redakce@zena-in.cz

Reklama