Všichni rodiče se těší na první slůvka svých ratolestí. A všichni rodiče také poznají den, kdy si budou přát, aby se nikdy mluvit nenaučily. Mí rodiče to poznali hned čtyřikrát.

Dokud jsme si se sestrami vymýšlely jen vlastní pojmenování, bylo vše v pořádku. Když jsem během jízdy autem chytře pronesla: „Tati, svítí ti dikopl,“ bylo se čemu zasmát. Postupně se dopídili k tomu, že jsem myslela blinkr. Také když se na maminku uspávající svou dcerku jemným drncáním z kočárku ozývalo: „Pořádně! Oběmááá!“, brala to s humorem.

Ovšem v momentě, kdy si dítko splete dva odlišné pojmy, už to tak humorné nebývá. Alespoň ne v danou chvíli. „A mamííí, určitě sis vzala podprsenku?“ křičela sestra na autobusové zastávce. Vysvětlovat pohoršenému davu čekajících, co tím básník chtěl říci, zcela jistě nemělo pro mou matku smysl. „Ano, určitě jsem si vzala PENĚŽENKU,“ odpověděla stroze.

Do smíchu rodičům nebylo ani tehdy, kdy jsme v nejméně vhodnou chvíli zopakovaly slova, která se k všudypřítomným dětským uším donesla, ač vůbec neměla. Matně si vzpomínám na návštěvu jedné z tet. Vsadím se, že naše maminka na ni nezapomněla nikdy. „Maminko, to je ta teta, jak jsi říkala, že je to praštěná hysterka?“ uvítala návštěvu hned mezi dveřmi nejstarší dcerka. Za tak upřímně míněnou otázku a za následné zamrkání nevinnýma očima se na ni prostě nedalo zlobit. Mohla jen s rozpačitým úsměvem odpovědět: „Ne, zlatíčko, to je jiná.“ Alespoň se nechtěla přít. Poslušně neukázala ani náznak přesvědčení, že tenkrát byla praštěnou hysterkou jmenována určitě tahle teta a žádná jiná. Po tomto zážitku si naše matka přála, aby se její další děti nikdy mluvit nenaučily.

Ale my jsme se naučily. A pro její smůlu velmi brzy. Jen jsme nebyly takové mluvky. Nenápadně k tomu vedla naše výchova. Přesto se rodiče museli prokousávat řadou zkrácených nebo zkomolených slov, museli luštit, co znamenají naše vlastní pojmenování, ale už jsme jim nepůsobily ostudu takového kalibru.

Jen jednou… Lidskou řeč jako prostředek komunikace jsem si v té době teprve osvojovala. Taky jsem občas mívala pomíchané pojmy. Ze všeho nejvíc jsem si pletla pionýry s žampiony. Nezapomenu na výraz prodavačky za pultem, když jsem po ní chtěla sklenici nakládaných pionýrů. Musela si myslet, že jsem z rodiny masochistů. Naštěstí tehdy včas zakročila moje maminka a uvedla věci na pravou míru. To bylo poprvé a naposledy. Pak už jsem si za svá slova musela zodpovídat sama.

Jaké bylo první slůvko vašeho mimika? Přivedly vás žvatlající děti někdy do rozpaků? Nejlepší příspěvek v diskusi odměníme DVD cvičení po porodu.
Reklama