Vztahy

Mlčeti zlato

Kdo z nás se ještě nedostal do situace, kdy těžko hledal slova? Kamarádka se svěřila, že se rozvádí, kolegyně  má rakovinu, dětem se zabil kamarád. Jak jim můžeme pomoci? Kde jsou hranice, za které už bychom neměli zajít?

 

Překonávání životních zkoušek v podobě menších či větších tragédií, ať už jsou vaše vlastní, nebo vašich blízkých, vyžaduje hodně úsilí, a navíc je značně ošemetné. Především znamená připravenost naslouchat – mlčení, bolestem, naději... Někdy je opravdu lepší jen poslouchat a mlčet, než plácnout něco, čeho bychom potom litovali.

 

Vždycky jsem obdivovala svou kolegyni, která v jakékoli situaci dovedla diplomaticky říci něco, co druhého povzbudilo, pohladilo, nebo přinejmenším se ho nedotklo. Jak to dělá, říkala jsem si.  Já sama jsem v podobných situacích jen kývala hlavou, říkala, „no to je hrozné“, nebo  „nevím, co bych ti řekla“, a nebo prostě jen mlčela.

 

Proto když jsem v knihovně objevila knížku  Mlčeti zlato, sáhla jsem po ní s nadějí, že se z ní  snad něčemu přiučím.

 

Autorka zdůrazňuje devět důležitých zásad, jichž bychom se v takových situacích měli držet:

 

Zastavte se. Čas, který si dopřejeme k zastavení a zamyšlení nám umožní přestat soudit, okamžitě jednat, probudí hlubší zaujetí, umožní nám otevřít se soucitu v okamžiku, kdy bychom mohli pronést něco, čeho budeme později litovat.

 

Buďte kamarád, ne hrdina. Naší pomocí by měl být pomyslný most, po němž by lidé, kteří potřebují naši pomoc, mohli přejít svou řeku strachu.

 

Nabídněte útěchu. Útěchou není říkat lidem, jak by jim mělo nebo nemělo být. Dejme jim najevo, jak nám na nich záleží, bez vyjadřování souhlasu či nesouhlasu s jejich řešením.

 

Nezapomínejme na vlastní pocity. Lidé vnímají naše vibrace a to jestli je naše přítomnost pomůže utěšit, závisí do značné míry na našem vnitřním rozpoložení. Jsme schopni soucítit s druhým, když jsme schopni soucítit sami se sebou.

 

Vytrvejte, cesta je dlouhá. Lidé potřebují čas, aby se mohli přizpůsobit, změnit svá původní rozhodnutí, zvykat si postupně a mít možnost ptát se „co kdyby“?

 

Nic nepředstírejte, i když je to nepříjemné.  Je lepší poctivě se přiznat: „Podívej, já nemám nejmenší tušení, jak ti je, nebo nevím, co říct, ale záleží mi na tobě.“ Někdy pomůže i slovo psané, léčivý rozhovor nemusí probíhat vždy nahlas.

 

Poraďte. Když sami neznáme odpověď, můžeme doporučit kamaráda nebo odborníka. Upozornit na důležitou knihu.

 

Chopte  se iniciativy. Zamyslete se, jak by vám bylo v takové situaci a o jakou pomoc byste stáli. Jde o první krok k pomoci nejúčinnější.

 

Buďte soucitní. Nikdy nemůžete vědět, jak tomu druhému je, i kdybychom za sebou měli podobnou zkušenost. Je možné porovnávat, tušit, ale tím to končí.

 

Ne se všemi podněty můžete souhlasit, ne všechny vždy využijete. Podstatou uzdravování je porozumění.

 

Kniha dál obsahuje spoustu konkrétních příběhů lidí ve svízelných životních situací. Nabízí ale nevnucuje jejich řešení. Není úlohou tohoto článku tady o nich psát, určitě je lepší si je přečíst přímo v knize.

 

Co jsem pochopila já? Jeden čas jsem dělávala vrbu kamarádce, která se mi svěřovala se svými problémy s manželem. Zpočátku jsem vždycky po jejích výlevech měla pocit, že čeká na moji moudrou radu, řešení. A vždycky jsem se hrozně trápila, že nevím, co jí na to všechno mám říct. Jaké však bylo moje překvapení, když mi jednoho dne na mé „já bych ti strašně ráda pomohla, ale vážně nevím jak“ řekla: „Ale vždyť mi pomáháš. Pomáháš mi tím, že mě vyslechneš. Tím, že vím, že k tobě můžu přijít a všechny ty své žaly ze sebe vylít. Tím, že prostě jsi.“

 

A jak jste na tom v podobných situacích vy?

 

Nance Guilmartinová: Mlčeti zlato, nakladatelství Lidové noviny 2003

(Autorka je čtyřnásobnou držitelkou regionální Emmy pro rozhlasové novináře, v současné době pracuje jako personální poradkyně pro řídící pracovníky - učí je novým technikám komunikace, jak naslouchat a co říkat.)

 

           
   
04.11.2004 - Láska a vztahy - autor: Mirka Kožušková

Komentáře:

  1. avatar
    [32] Pala [*]

    Olina: No, to fakt záleží na tom, o co jde. Někdy určitě i to vyprávění pomůže. Je to pak o tom, že jsi zažila něco podobnýho, že jí rozumíš, že v tom není sama. Ale je fakt, že já nejsem moc ukecaná, spíš tahám rozumy z ostatních a občas něco přidám.

    superkarma: 0 04.11.2004, 15:07:29
  2. avatar
    [31] Olina [*]

    Pala: to já mám vždycky pokud se jedná o něco, co jsem zažila tendenci vyprávět, jak jsem to řešila já a pak si uvědomím, že není nejlepší začít: to já když.. ale spíš: a co kdybys... a pak jak říkáš to nechat na ní.

    superkarma: 0 04.11.2004, 13:41:18
  3. avatar
    [30] Olina [*]

    I v tomhle bych tu asertivitu pokračovala... Jak to tak vypadá, za chvíli se sejdem na nějakejch kurzech. A nebo si je rovnou zorganizujem

    superkarma: 0 04.11.2004, 13:35:23
  4. avatar
    [29] Pala [*]

    Myslím, že kamarádky se mi celkem svěřují se svými problémy. Někdy si myslím, že stačí vyslechnout, někdy jen zdůraním, že na to má, že jí věřím, někdy jí řeknu, jaké jsou možnosti, jak bych to asi dělala já, ale zdůrazním, že rozhodnout se musí sama, protože následky ponese ona. Samozřejmě záleží na situaci. A i naopak když já mám problém, vím, že se na kamarádky můžu spolehnout.

    superkarma: 0 04.11.2004, 13:31:41
  5. avatar
    [26] Petique [*]

    medved: Kondolování taky nemám ráda, tak nekondoluju . Prostě nic neřeknu, nemluvím o tom. A po loňské zkušenosti, kdy mi zemřeli oba dědečkové, jeden na moje narozky, druhej na Vánoce, ti můžu říct, že sem to nesnášela. Jak jsem chtěla potkat známí bavit se o čemkoliv, jen nepřipomínat tohle. A co myslíš??? Každej se hrnul a podával ruku. Vím, že je to asi slušnost, nebo se to prostě dělá. Ale já to nesnáším.

    superkarma: 0 04.11.2004, 12:40:17
  6. [25] *Dorota* [*]

    Taky mam takovy divny pocity pri kondolovani nebo pri prijimani kondolenci. Vzdycky mam z toho trauma. Myslela jsem si, ze je to zvykem vsude, aby se po pohrbu kondolovalo blizke rodine. Nebo to je jen tady na Morave? Vzdycky se snazim z toho nejak vykroutit. Nejhorsi to bylo kdyz jsem byla mensi a byla jsem vydesena, kdyz mi asi 50 ubrecenych lidi traslo rukou a projevovali uprimnou soustrast.

    superkarma: 0 04.11.2004, 12:35:38
  7. avatar
    [24] Bella [*]

    Ten poslední odstavec mluví za vše. Lidé mnohdy nechtějí rady, ale jen chtějí být vyslechnutí. Na tom je koneckonců založena celá víra v Boha. Protože ten neradí, nesoudí, neřeší, ale jen naslouchá; všemu.

    superkarma: 0 04.11.2004, 12:27:55
  8. avatar
    [23] 1_Kopretina [*]

    Manx: to máš fakt pravdu - ale pro mě je to průser i u kamarádů - co máš jako říkat?? - to že někdo umřel je blbý tak jako tak a teď za ním přijít a třást mu rukou - jsou to fakt hrozný situace

    superkarma: 0 04.11.2004, 11:58:55
  9. avatar
    [21] sarobrouk [*]

    Jířa: Mlčet bych třeba nemusela, jen nepomáhat. 1) stejně se to obrátí proti mě (ne vždycky)a za 2) jsem půjčila kámošce peníze a vím, že je hned tak nevrátí a sama je potřebuji (i když ne tak nutně jak ona) - to bych se měla odnaučit a s čistým svědomím. Nejde mi to.

    superkarma: 0 04.11.2004, 11:12:57
  10. avatar
    [16] Lotka [*]

    Já nikdy ze sebe nevydala tu frázi - upřimnou soustrast. Nejde mi přes pusu. Raději mlčím, nebo řeknu - je mi to líto.

    superkarma: 0 04.11.2004, 10:40:15
  11. avatar
    [13] medved [*]

    Manx: ja myslim, ze kolegovi, ktery k tobe zrejme citi to same, co ty k nemu, to bude srdecne sumak...ma ted jine starosti nez si pocitat na prstech, kdo mu uz kondoloval a kdo ne
    ja mam spis problem kondolovat obecne....a nejvic prave tehdy, kdyz dotycneho mrtveho znam...kdyz se mi treba zabil spoluzak...co v takove chvili rict jeho rodicum ? bylo mi hrozne, ale jim muselo byt 1000x hur...rict uprimnou soustrast mi prijde strasne chabe a vlastne zbytecne ..brrrr...nemam tyhle situace rada

    superkarma: 0 04.11.2004, 10:31:01
  12. avatar
    [11] Dokinka [*]

    ďakujem za článok

    superkarma: 0 04.11.2004, 09:35:49
  13. avatar
    [10] 1_Kopretina [*]

    Pavluska: nejhorší je, když máš nejdřív pocit viny z toho né a potom blbej pocit z toho, že zas děláš něco co sama ani nechceš

    superkarma: 0 04.11.2004, 09:31:46
  14. avatar
    [9] alko [*]

    Olina: Já měla takovou kolegyni (naštěstí jen kratší dobu), která povídala a povídala. Já už ji ani neposlouchala, jen jsem občas přitakala. Už je v důchodu a dodnes mi občas telefonuje, tak za 50,- Kč, ale je spokojená a já to vydržím.

    superkarma: 0 04.11.2004, 09:24:59
  15. avatar
    [8] Olina [*]

    Žábina: jenže já se setkala s tím, že některej člověk to potřebuje slyšet, že právě tohle je pro něj důkaz toho, že s ním cítíš a ne jen to vyslechnutí. Pak už záleží na tom, jak toho člověka známe a odhadneme, co potřebuje.

    Kelly: jeden čas jsem taky dělala takovou dutou vrbu jedním uchem tam, druhým ven a to hlavně proto, že mi ta známá vyprávěla spoustu věcí, kterejm jsem nerozuměla a ty souvislosti kolikrát nechápala a než jí přerušovat a vyptávat se, tak jsem poslouchala a semtam přitakala a ona byla spokojená, jak moc jí pomáhám.

    superkarma: 0 04.11.2004, 09:10:26
  16. avatar
    [7] Kelly [*]

    Asi působím na lidi dojmem, že se mi mohou svěřit a je také pravda, že nic nevykecám (protože mám i sklerózu, jedním uchem tam, druhým ven ). Ale když slyšíte trable ze všech stran bez toho, aby jste se mohli i vy "vykecat" a tak ulevit dušičce, zvlášť když jste i vy tou trefenou husou, která má spoustu trablů (kdo je nemá, že? ) a navíc vám také zemře výborný kamarád, tak si kolikrát myslím, že se pod tou tíhou všech problémů a smutných okolností, už nevzpamatuju.

    superkarma: 0 04.11.2004, 08:53:17
  17. avatar
    [6] Žábina [*]

    já si myslím, že nejvíc pomůžeme když vyslechneme...protože řeči typu - za čas to přebolí, uvidíš, tomu se stejně nedá v té chvíli uvěřit

    superkarma: 0 04.11.2004, 08:10:14
  18. avatar
    [5] Olina [*]

    Já jsem přesně ten případ, kterej poslouchá a mlčí a neví, co by měl říct, aby to tomu druhýmu pomohlo.

    superkarma: 0 04.11.2004, 07:41:13
  19. avatar
    [3] 1_Kopretina [*]

    sarobrouk: zkus kurzy asertivity - mě moc pomohly, člověk se alespoň naučí říkat ne aniž by měl pocity viny

    superkarma: 0 04.11.2004, 06:45:50
  20. avatar
    [1] sarobrouk [*]

    Já bych se potřebovala naučit mlčet a nepomáhat. Jsem moc velký dobrák.

    superkarma: 0 04.11.2004, 00:30:20

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme