Reklama

Kdo z nás se ještě nedostal do situace, kdy těžko hledal slova? Kamarádka se svěřila, že se rozvádí, kolegyně  má rakovinu, dětem se zabil kamarád. Jak jim můžeme pomoci? Kde jsou hranice, za které už bychom neměli zajít?

 

Překonávání životních zkoušek v podobě menších či větších tragédií, ať už jsou vaše vlastní, nebo vašich blízkých, vyžaduje hodně úsilí, a navíc je značně ošemetné. Především znamená připravenost naslouchat – mlčení, bolestem, naději... Někdy je opravdu lepší jen poslouchat a mlčet, než plácnout něco, čeho bychom potom litovali.

 

Vždycky jsem obdivovala svou kolegyni, která v jakékoli situaci dovedla diplomaticky říci něco, co druhého povzbudilo, pohladilo, nebo přinejmenším se ho nedotklo. Jak to dělá, říkala jsem si.  Já sama jsem v podobných situacích jen kývala hlavou, říkala, „no to je hrozné“, nebo  „nevím, co bych ti řekla“, a nebo prostě jen mlčela.

 

Proto když jsem v knihovně objevila knížku  Mlčeti zlato, sáhla jsem po ní s nadějí, že se z ní  snad něčemu přiučím.

 

Autorka zdůrazňuje devět důležitých zásad, jichž bychom se v takových situacích měli držet:

 

Zastavte se. Čas, který si dopřejeme k zastavení a zamyšlení nám umožní přestat soudit, okamžitě jednat, probudí hlubší zaujetí, umožní nám otevřít se soucitu v okamžiku, kdy bychom mohli pronést něco, čeho budeme později litovat.

 

Buďte kamarád, ne hrdina. Naší pomocí by měl být pomyslný most, po němž by lidé, kteří potřebují naši pomoc, mohli přejít svou řeku strachu.

 

Nabídněte útěchu. Útěchou není říkat lidem, jak by jim mělo nebo nemělo být. Dejme jim najevo, jak nám na nich záleží, bez vyjadřování souhlasu či nesouhlasu s jejich řešením.

 

Nezapomínejme na vlastní pocity. Lidé vnímají naše vibrace a to jestli je naše přítomnost pomůže utěšit, závisí do značné míry na našem vnitřním rozpoložení. Jsme schopni soucítit s druhým, když jsme schopni soucítit sami se sebou.

 

Vytrvejte, cesta je dlouhá. Lidé potřebují čas, aby se mohli přizpůsobit, změnit svá původní rozhodnutí, zvykat si postupně a mít možnost ptát se „co kdyby“?

 

Nic nepředstírejte, i když je to nepříjemné.  Je lepší poctivě se přiznat: „Podívej, já nemám nejmenší tušení, jak ti je, nebo nevím, co říct, ale záleží mi na tobě.“ Někdy pomůže i slovo psané, léčivý rozhovor nemusí probíhat vždy nahlas.

 

Poraďte. Když sami neznáme odpověď, můžeme doporučit kamaráda nebo odborníka. Upozornit na důležitou knihu.

 

Chopte  se iniciativy. Zamyslete se, jak by vám bylo v takové situaci a o jakou pomoc byste stáli. Jde o první krok k pomoci nejúčinnější.

 

Buďte soucitní. Nikdy nemůžete vědět, jak tomu druhému je, i kdybychom za sebou měli podobnou zkušenost. Je možné porovnávat, tušit, ale tím to končí.

 

Ne se všemi podněty můžete souhlasit, ne všechny vždy využijete. Podstatou uzdravování je porozumění.

 

Kniha dál obsahuje spoustu konkrétních příběhů lidí ve svízelných životních situací. Nabízí ale nevnucuje jejich řešení. Není úlohou tohoto článku tady o nich psát, určitě je lepší si je přečíst přímo v knize.

 

Co jsem pochopila já? Jeden čas jsem dělávala vrbu kamarádce, která se mi svěřovala se svými problémy s manželem. Zpočátku jsem vždycky po jejích výlevech měla pocit, že čeká na moji moudrou radu, řešení. A vždycky jsem se hrozně trápila, že nevím, co jí na to všechno mám říct. Jaké však bylo moje překvapení, když mi jednoho dne na mé „já bych ti strašně ráda pomohla, ale vážně nevím jak“ řekla: „Ale vždyť mi pomáháš. Pomáháš mi tím, že mě vyslechneš. Tím, že vím, že k tobě můžu přijít a všechny ty své žaly ze sebe vylít. Tím, že prostě jsi.“

 

A jak jste na tom v podobných situacích vy?

 

Nance Guilmartinová: Mlčeti zlato, nakladatelství Lidové noviny 2003

(Autorka je čtyřnásobnou držitelkou regionální Emmy pro rozhlasové novináře, v současné době pracuje jako personální poradkyně pro řídící pracovníky - učí je novým technikám komunikace, jak naslouchat a co říkat.)