woman

Je mi čtyřicet a nemám děti. Ne proto, že bych nemohla, ale já je zkrátka nechci. Nevím proč, ale dost tím své okolí dráždím. Moje matka dokonce pláče. Proč to lidem tolik vadí?

K dětem jsem neměla vztah nikdy. Nezajímala mě roztomilá batolata, na která se všechny paní v tramvaji usmívaly, a zapřádaly trapné rozhovory s jejich matkami. Když na mě nějaké dítě z kočárku ukazovalo, šklebilo se nebo mi podávalo hračku, dost mě to přivádělo do rozpaků. Nechtěla jsem být neslušná, ale zároveň vůbec nestála o žádný kontakt. Dodnes v těchto situacích dělám mrtvého brouka a otáčím se zády. Když dítě řve, jde mi to tak na nervy, že jsem schopná změnit dopravní prostředek. Jsem nervózní typ a děti do mého světa rozhodně nepatří.

Mám se líp než ostatní

Nemyslete si, že jsem sama. Už deset let jsem vdaná a šťastně!!! Manžel je velice vytížený podnikatel, já se věnuji bankovnímu managmentu. Jsem v práci dobrá, ale aby to tak bylo, zdaleka nestačí si odsedět osm hodin za psacím stolem. Vyžaduje se ode mě kreativita, nápady, smysl pro přesnost a hlavně časová flexibilita. Vydělávám hodně, to se musím pochlubit. Trojnásobek průměrného platu je zcela běžný, občas příplatky, odměny, podíly ze zisku - nemůžu si stěžovat.Když máme oba volno, zajdeme po práci na večeři, do kina, do divadla. O víkendech do wellnes center, hrajeme golf, tenis, jednou za měsíc si dopřejeme prodloužený víkend v Londýně nebo Římě. Dovolená na Mauriciu, v Karibiku, letos bych chtěla na Madagaskar. A děti? Vždyť bych o všechno přišla!

Prý jsem divná

V práci se na mě dívají divně. Hlavně ženské. „Ty nechceš děti? Proč? Vždyť je to smysl života? To já bych být bez dětí nechtěla,“ slýchám často. Při tom mi závidí, že si užívám života a taky peníze, které ony investují do dětí, a já do sebe. Mám se mnohem lépe než ženy, které se starají o děti. Mám na sebe čas, můžu si dovolit improvizovat a nenervuju se tím, že je dítě nemocné nebo je v pubertě samý průšvih. Další bonus vidím v tom, že se s manželem zdaleka tolik nehádáme jako ženské s dětmi. Mají totiž mezi sebou víc třecích ploch než my dva. Neshodnou se na výchově ani na tom, co povolit a co ne. Řeší nedostatek peněz, školu, učení, špatné kamarády... já ne, já mám klid. Můj muž se mnou souhlasí. Kdysi o dětech mluvil, ale má jeden pozůstatek studentské lásky, kterému je už pětadvacet, takže případné otcovské pudy má zřejmě uspokojené, takže na mě nikdy netlačil a smířil se s mým postojem.

Snad kvůli mamince?

Jediné, co mi vadí, je, že mou bezdětností trpí moje matka. Na vnoučata se těšila už před dvaceti lety. Má jenom mě, takže zdroj jiných dětí neexistuje. Nedokáže pochopit, že se někdo může dobrovolně rozhodnout děti nemít, když může. Stále mi předhazuje nešťastnice, které tak touží po rodině a ono to nejde, a tvrdí, že zahodit takovou příležitost je hřích, na který nemám právo. Já si to nemyslím. Mám právo na cokoli, čím nikomu neublížím, ne? Neubližuju tím ale svojí mámě?

Reklama