Na základní škole jsem simulování neměla zapotřebí. Stačilo férově říct, že máme tělocvik a budeme šplhat a maminka psala omluvenku bez dalšího vyptávání. Šplh mi nikdy nešel a můj výkon končil křečovitým držením se asi metr nad zemí. Prostě kam jsem vyskočila, tam zůstala chvíli viset a nakonec se žuchnutím skončila na žíněnce. Tělocvikářka si mě pravidelně vychutnávala a já, rudá jako rajče, poslouchala litanie o tom, že dobrá pionýrka MUSÍ umět šplhat. Pravda, já to v životě dotáhla jen ke slibu jisker.


Po přestupu na učební obor a internát, omluvenky od mámy padly. Škola vyžadovala potvrzení lékaře a příslušné razítko. Po pár měsících holky z vyšších ročníků poradily pár triků, jak na místního lékaře a my prváčky jich začaly hojně využívat.


Sůl do podpaží znamenala zvýšenou teplotu, mýdlo v očích pravda pálilo, ale zánět spojivek hodil minimálně týden bez školní docházky. Vražedný byl nápad „chleba s indulonou". Měl zajistit nevolnost, ale to, co následovalo mi nedovolilo udělat krok od záchodu.


Potom přišel týden před vánočními prázdninami a všichni začali vymýšlet jak jet domů dřív. Několik holek během jediného dne po ráně víkem od popelnice skončilo na ambulanci a domů jely se sádrou na různých prstech pravé ruky. Holka, co stála ve frontě na popelnici přede mnou měla ale smůlu, protože kluk, co tím víkem prsty lámal a účtoval si katovné 10 Kčs za jeden prst, nějak víc přirazil a malíček zůstal viset jen na kůži. Řev veliký, pohled nevábný a já ztratila odvahu ji následovat. Ovšem s cestou domů jsem napevno počítala a předem utratila celé své nevelké kapesné včetně již zaplaceného katovného.


Kat odmítal další rány víkem a já trvala na jiném vykonání, neboť zůstat jako téměř jediná na internátě by znamenalo zvýšený zájem vychovatelek o mojí osobu a to by určitě příjemné nebylo. I přizval kat svého hromotluckého spolužáka a společně vymýšleli, jak mě co nejlíp pro sádru připravit. Návrhy typu shodit mě ze schodů nebo přivřít ruku do dveří jsem zděšeně odmítala. Čas kvapil, blížil se konec vycházek a já stále měla všechno v původním stavu.


I přišel ten báječný nápad, že dám ruku na zeď a onen hromotluk ránou pěstí vykouzlí alespoň naraženinu. Pod pohrůžkou nářezu pokud uhnu a on napálí do zdi jsem zavřela oči a několik vteřin čekala. Nevím, co jsem zaznamenala dřív, jestli bolest nebo křupnutí, ale můj řev se rozlehl okolím a já s hrůzou koukala na stále se zvětšující ruku od zápěstí k prstům. Prsty během chvíle zmizely v otoku a ruka se začala zbarvovat.


Dovlekla jsem se na internát a vychovatelka při pohledu na ruku okamžitě volala sanitu. V nemocnici rentgen ukázal , že mám zlomené kůstky a prostředníček. Protože lékař byl na sále a operoval visící malíček spolužačky a další sádroval prstík jiné spolužačce na mojí maličkost zbyl zřízenec. Vykouzlil mi na ruku obří sádrový obelisk včetně vztyčeného zasádrovaného prostředníčku. Moje námitky nikdo nebral v úvahu a já byla převezena zpět na internát.

 

Zatímco všechny spolužačky měly krásné maličké sádry vždy na jediném prstíku já nemohla ten svůj monument unést. Vztyčený prostředník u kolemjdoucích budil veselost. Mě moc do smíchu nebylo. Ruka bolela, obludná sádra mi na náladě nepřidala, nemluvě o takových maličkostech jako jak si utřít zadek nebo jak se vyšplhat s taškami do vlaku nemluvě.

Doma jsem samozřejmě nemohla říct pravdu, jak jsem k úrazu přišla a tak na sdělení že jsem spadla ve sprše, maminka konstatovala, že jsem kopyto a jednou se přizabiju. Nikdy víc jsem nesimulovala. Tohle mě dokonale vyléčilo. Chodit v 15 letech s hroudou sádry vám na kráse nepřidá a být terčem vtipů také ne.

kominice


I já po přečtení tohoto článku přísahám, že už nikdy nebudu simulovat a ke své přísaze přidávám 1000 bodů kominici jako zpožděné bolestné.

Reklama