V horkých letních hodně pijeme a jíme lehčí jídla s dostatkem ovoce a zeleniny. Ale to jsme my ženy. Chlap jak nemá i ve čtyřicetistupňových vedrech kus masa, tak je nervní. Alespoň ten, o kterém je dnešní příběh.

salát

Vracíme se od vody, kde prodávali ve stánku přepálené klobásy, mastné langoše, nevábné párky a v regálu za pípou vystavené různé druhy oplatků a tatranek.
Ne, děkuji, pojím až doma, stejně není v takových vedrech ani moc chuť na jídlo, pomyslím si.
Můžeme si udělat třeba řecký salát anebo tuňáka. Prostě něco lehkého.

„Co si dáme k večeři?“ ozve se vedle mě na dece.
„Nevím, něco malého,“ odpovím.
„Nechej to na mně,“ odpoví moje drahá polovička. Jeho velkým koníčkem je mimo jiné vaření. Základ samozřejmě tvoří maso, maso a zase maso. K tomu zelí, smetanové omáčky, knedlíky a jiné české speciality.

Jsem moc ráda, že umí vařit, a oceňuji to. Vaří skvěle. Já vařím většinou, když musím, kdežto on, když chce, a v tom je velký rozdíl.
Jenže nevím, jak je to u ostatních mužů, pohybujících se v kuchyni, ale ten můj vaří ve velkém. Jako bychom vařili ještě pro celou ulici. A ať je jaro, léto, podzim nebo zima, samá hutná jídla.

Což o to, takové vepřové výpečky se zelím, kdo by odolal? Ale v létě, když je horko? V létě mám prostě asi jinak nastavený žaludek a teplé omáčky, řízky, guláše nějak nemusím. Stačil by mi nějaký salátek.

„Salátek? Na to zapomeň, nejsem králík, abych chroustal listí,“ dostane se mi odpovědi.
„A ty máš i v takovém horku hlad?“
„A ty ne? Snad mám právo se pořádně najíst.“
„Ale to ti nikdo neupírá, já jen, abys nebyl naštvaný, že se to pak všechno nesní.“

A nepoučen jde, koupí maso, udělá skvělý guláš, knedlíky a usedne k teplé večeři. A mně je ho líto, když už to uvařil, tak se to přece nevyhodí, a místo chroupání salátu a ředkviček baštím s ním. A kynu a kynu a kynu a u vody pak nevím, kam se špeky!

Na druhou stranu, kdo by třeba v zimě, kdy tělo potřebuje tuky na zahřátí, vydržel s vegetariánem?
To si nevyberete.

Čtěte také:

Reklama