Reklama

 

S  herečkou Míšou Maurerovou jsme si dali schůzku v příjemné kavárně nedaleko divadla Rokoko v Praze, ve kterém Míša účinkuje. O čem hlavně bude náš rozhovor, bylo jasné – Míša je poprvé těhotná a čeká hned dvojčata. Jejich početí ale nebylo tak docela snadné...

Podstoupila jste umělé oplodnění. Bála jste se?
Nebála, nebo vlastně ano. Bála jsem se neznáma. Já se bojím všeho, co je pro mě neznámé. Vzhledem k tomu, že jsem to podstupovala v jednom známém pražském zařízení, kde mají skvělé profesionály a k tomu i docela příjemné lidi, kteří dokázali vytvořit takové prostředí a atmosféru, že jsem se nejen nebála, ale cítila jsem k nim i naprostou důvěru. Věděla jsem, že to dobře dopadne, a to se i stalo. Zpětně si uvědomuji, že jsem neměla takový strach, jako bych za normálních okolností asi měla.

Míša Maurerová

Narodila se 29. září 1979 v Havířově. Po gymnáziu vystudovala herectví na pražské DAMU. Své první angažmá získala v divadle Rokoko, účinkuje ale i v Divadle Na Vinohradech. Talent prokázala například v pohádce Elixír a Halíbela, v televizním filmu P.F. 77 nebo televizní inscenaci slavného Lakomce.
Zatím nejvíce ji proslavila role kadeřnice Digi v seriálu Ulice.
Kromě hraní píše Intimní poradnu do časopisu Bravo.
S přítelem Milanem čekají příští rok v únoru narození dvojčat. Žijí v domku za Prahou, mají dvě fenky Fanču a Aminu. Kromě pejsků je čekají i další dva zvířecí přírůstky.

Co nám o sobě Míša řekla...
Jsem spíš známá jako televizní nebo seriálová herečka. Podílela jsme se jenom na třech filmech, které byly v kině. Waterloo po česku, které bohužel dopadlo jako Waterloo. Na Expertech Karla Comy, kteří se dostali ven v době, kdy bylo velké množství teenagerovských komedií, takže se spláchli s vlnou, přestože tam třeba exceloval skvělý herec Kryštof Hádek. Úspěch měl krátký film jménem El film, natočil ho Jakub Sommer. Běžel v kinech před slavným filmem čínského režiséra Wong Kar-vaje Stvořeni pro lásku. Byl to studentský film, který vznikl jako milostný dopis pana režiséra jedné dívce, a získal asi třináct cen na různých festivalech – na to jsem na plátně nejvíc pyšná.
Teď jsem se ještě mihla v malé roličce ve filmu Líbáš jako bůh, který bude mít premiéru někdy v únoru, kdy mám zrovna rodit. Natočila ho paní režisérka Poledňáková.
A když mi bylo devět let, tak jsem hrála ve filmu Poslední motýl pana režiséra Karla Kachyni.
To je veškerá moje filmografie. Točila jsem zatím víc inscenace, seriály a pohádky, hrála divadlo. Myslím, že moje velká filmová role teprve přijde.

Nepřijde vám ta metoda trochu nepřirozená?
Myslím, že je to v dnešní době už docela normální, běžná, akorát se o ní tolik nemluví – nevím z jakého důvodu. Když vás bolí zub, jdete k zubaři, když máte jiný zdravotní problém, jdete k lékaři. Umělé oplodnění spadá, podle mě, do stejné sféry, a není důvod, proč se za to stydět. Podle posledních statistik se každý sedmý pár potýká s tím, že nemohou mít dítě přirozenou cestou.

Bylo to těžké rozhodování?
Nebylo, vzhledem k tomu, že jsme se čtyři a půl roku snažili o dítě a nešlo to. Podle všemožných vyšetření jsme byli oba naprosto zdraví a nebyl jiný důvod, proč nemít dítě. Strašně jsme si ho přáli, tak jsme byli nuceni podstoupit tuhle metodu. Takže to rozhodně nebylo těžké rozhodování, bylo to logické vyústění nastalé situace. Prostě jsme si prošli všechny stupně, od zjištění, že to nejde, až po to, co s tím budeme dělat. Potom od první návštěvy lékaře až po podstoupení téhle metody. Hned napoprvé se to povedlo, což není úplně běžné.

Co byste doporučila váhajícím párům, které také nemohou mít děti a váhají, jestli umělé oplodnění ano, či ne?
Doporučila bych jim, aby rozhodně přestali váhat. Já jsem sice znamením váha a měla bych váhat, ale v tomhle jsem neváhala. Věděla jsem, že když člověk váhá a oddaluje to, tak to může mít vliv na vztah – tyhle věci, ať už si to chceme nebo nechceme přiznat, vztah ovlivňují. A také bych jim doporučila, ať začnou co nejdříve, protože pak mají samozřejmě delší prostor a čas na to ten problém vyřešit.

Když jsme zabrousili ke vztahu – vy nechcete uzavřít manželství. O důvodech se už psalo mockrát, ale jak na tohle vaše rozhodnutí reaguje okolí, rodiče?
Samozřejmě, že maminka s tátou by mě chtěli vidět před oltářem, babička také. Ale Milana znají a vědí, že jsme spolu sedm let, vztah je fungující a já jsem v něm šťastná. Vidí, že se o mě Milan stará. To je pro ně daleko podstatnější než to, že nejsem paní, ale stále slečna.

Změní se to někdy – myslíte, že se rozmyslíte?
Nikdy neříkej nikdy, třeba se to jednou změní, ale v dohledné době to v plánu nemáme. Nepodmiňovali jsme to, že spolu čekáme děti, tím, že bychom se měli vzít. To rozhodně ne. Říkali jsme si tak z legrace, že se vezmeme, až našim dětem bude osmnáct a půjdou nám za svědky.

Co vaši pejsci, vaše dvě fenečky, je vaše těhotenství pro ně nějakým omezením?
Pro pejsky to není žádné omezení. Samozřejmě to cítí jako všechny zvířata, mají na to instinkt. Poznaly to daleko dřív než já nebo doktor. Jsou ke mně opatrnější, mazlivější a tulivější. Jinak jsou to samozřejmě moje taková prvorozená chlupatá mimina (smích).
Teď jsme si pořídili ještě malou osličku Boženku, která zatím zůstává na farmě paní a pana Bendových do doby, než přestane být kojená. Potom půjde k nám na zahradu. Hrozně se na ni těšíme a chodíme ji pravidelně navštěvovat. Jestli chcete, pošlu vám fotku.

To bych určitě rád. Oslík v domácnosti, to je docela netradiční – jak jste k tomu dospěli?
Tím, že máme barák za Prahou s docela velkou zahradou, tak jsme si říkali, že by to chtělo nějaké zvířátko, ale zase takové, na které budeme sami stačit. Něco jsme si o tom načetli a zjistili jsme, že osel není tak náročný jako kůň. Já jsme si vždycky přála koně nebo nějaké větší zvíře. Osel se mi strašně líbí, je chytrý, přítulný, hrozně fajn.
Zatím tedy máme osličku Boženku, která se nám nedávno narodila. K ní budeme mít asi ještě vykastrovaného kozlíka, kterého už překřtili podle nějaké pohádky na Vepříka. Takže je to kozlík Vepřík.

S Boženkou.

My jsme jednou potkali tady v Praze člověka, který si vedl kozlíka jako pejska na vodítku přes přechod. Máte pro Boženku vodítko?
Vodítka pro ně máme, a to jste zrovna trefil, protože já jsme se teď stala PR managerkou, to je dnes takové moderní označení, jedné firmy mojí kamarádky, která vyrábí takové veselé obojky a vodítka pro pejsky, kočičky a vůbec pro zvířátka. Tak jsme hned Božence nakoupili jedno hezké vodítko.
Ale myslím si, že zrovna na přechod do Prahy taková zvířata nepatří. Pořizujeme si je proto, abychom z nich měli radost a aby byly šťastné. Jsou určitě šťastné tam u lesa na zahradě, na trávě. Abych se s nimi producírovala tady v Praze, to rozhodně v plánu nemám.

Jak to budete všechno stíhat – čtyři zvířata, dvě děti, jeden přítel...?
To se uvidí, ale myslím, že nějakou přirozenou genetickou výbavu mám. Například moje babička je ze čtrnácti sourozenců, také měli nějaké malé hospodářství, starali se o zvířata...
Doufám, že ženám je péče o miminka daná. Dám si na chvilku od práce pokoj a vyčistím si hlavu u jiné práce, tak uvidíme. Samozřejmě nemohu říct, že to všechno zvládnu nebo naopak, nebudu to zvládat, to se uvidí časem. Ale budu mít velkou oporu a pomoc v podobě mého přítele a známých, takže na to určitě nebudu sama.

Svým nenarozeným dvojčatům říkáte Pepíci, proč?
Pepíci jsou proto, že si každý najde nějaká pracovní jména, než zjistí, jakého jsou děti pohlaví. Zvolili jsme Pepíky, protože se nám strašně líbily jména Josef a Josefína. Určitě se tak alespoň jedno z nich bude jmenovat. Takže od té doby jsou to Pepíci.

Už jste zjišťovala, jakého budou děti pohlaví?
Už to vím, ale rozhodla jsem se, že to neprozradím. Nechám to jako tajemství pro rodinu a kamarády. Chci si uchovat alespoň něco, co vím jenom já. Ono se to stejně nejpozději v březnu provalí (smích).

Bude váš přítel u porodu?
Přítel bude hlavně u mě. Netrvám na tom, aby byl přímo u porodu. Myslím, že se ta matka stejně soustředí jenom na ten samotný akt toho, aby bylo dítě úspěšně venku. Není úplně nutné, aby u toho chlap byl. Chtěla bych ale, aby tam byl před tím, aby mě podpořil, protože jsem opravdu strašpytel a budu se asi bát – půjdu do neznáma.
U dvojčat je pravděpodobné, že dojde k císařskému řezu, takže tam je to s tím otcem u porodu trošku komplikované. Ale určitě bude nablízku a určitě bude jeden z prvních, kdo ty děti uvidí.

Takže jste to už probírali, nebo ne?
Bavili jsme se o tom. Já preferuji přirozený porod, a pokud budou obě děti správně otočené a já na to budu mít fyziognomicky, tak bych do toho určitě šla. Nehledám možnost císařského řezu jako úlevu od bolesti, to určitě ne. Naopak bych se chtěla tomu operativnímu zákroku vyhnout. Ale vzhledem k tomu, že ta možnost tady je a je u dvojčat velice pravděpodobná, tak to asi nebude možné, aby byl Milan u porodu.
Podstatné je, aby všechno dobře dopadlo, abychom byli všichni zdraví. Už teď vím, že Milan bude báječný táta a na moc se na to těší.

Pojďme k dalšímu tématu. V seriálu Ulice hrajete kadeřnici Digi. Byla byste kadeřnice, kdybyste nebyla herečkou?
Je to možné. Jsem člověk, který je docela kreativní. Baví mě navrhovat věci, šperky, oblečení, baví mě háčkovat, plést, vyrábět bižuterii... K tomu patří určitá kreativita i v oblasti stylingu, takže bych možná byla nějaká vizážistka nebo třeba kadeřnice. Asi bych k tomu inklinovala, ale jestli bych byla konkrétně kadeřnice, to nevím.

Takže si budete šít a plést a navrhovat na Pepíky?
(Smích) Dneska takový výběr všelijakého zboží a já mám hlavně strašně šikovnou skoro-tchyni, která háčkuje a plete tak, že mi to závidí kamarádky, co nakupují v nejdražších buticích. Nevím, proč bych okrádala Pepíky o čas tím, že bych já stvořila něco, co nebude zdaleka vypadat tak dobře jako od ní. Zatím to tedy neplánuji, ale určitě bude nějaký pokus o čepičku nebo kabátek.

Míša jako miminko.

Co volby, byla jste volit?
Přiznávám, že jsem nebyla.

Proč?
Vím, že je to nezodpovědné. Ale z kandidátů, které mi nabízeli ve volebním obvodu Praha 1, jsem si do senátu nevybrala a krajské volby se mě netýkaly. Pokud je člověk nucený volit nejmenší zlo, tak je vlastně zahnaný do kouta, což se mi nelíbilo.
Co se týče krajských voleb, tak z toho zklamaná jsem. Oranžová nebyla barva, kterou bych zrovna preferovala. Stalo se, tak snad nebudeme muset všichni emigrovat.

Takže nemáte ráda oranžovou? (Teď mluvím jen o barvách.)
Co se týče barev, tak mám docela ráda kombinace s oranžovou, ale co se týče politiky, tak oranžovou ráda nemám.

A co další barvy, kterou máte nejraději?
Když už se nebudeme bavit o politice, tak mám ráda všechny barvy. V poslední době hodně červenou, bílou... V podstatě by se dalo říct, že mám ráda duhovou barvu – miluji prostě barevnost.

Hledáte po dešti na konci duhy hrnec zlata?
Takhle romantická zase nejsem. I když se mi vždycky vybaví písnička Tam za tou duhou, i v originální verzi, protože zrovna muzikál Divotvorný hrnec mám docela ráda.

Když už mluvíme o muzikálu, chtěla byste si v nějakém zahrát?
Otázka je chtít a otázka je mít na to. Já jsem samozřejmě nějaké nabídky do muzikálu už dostala, ale vždycky to ztroskotalo na tom, že neumím zpívat. Ne do takové míry, abych to mohla prezentovat před lidmi. Docela mě to mrzí, protože co se týče pohybu a herectví a vůbec vztahu k těmhle věcem, ten jsem vždycky měla. Ale bohužel.
Naštěstí jsem natolik soudná, že vím, že na to nemám, tak tam nelezu.

Míša s maminkou.

Jaká je vaše vysněná role?
Moje vysněná role byla role matky. Tu doufám, že budu žít už celý život, teď od konce února.

A na divadle?
Vyloženě vysněnou roli nemám. Jsou role, které bych si ráda zahrála. Ale samozřejmě ty role zůstávají mladými a vy stárnete, takže už na některé prostě nemáte. Vždycky jsem si třeba chtěla zahrát Julii, ale stále se mi to vyhýbalo, takže jsem si ji nikdy nezahrála.

Když jste v šestadvaceti hrála v Expertech teenagera, tak můžete za pár let hrát klidně Julii, nebo ne?
Myslím, že role, které mají mít atmosféru svého věku, sebetechničtější a sebelepší herec prostě nepřehraje. Některé životní zkušenosti nejdou překročit. Pro mě některým rolím bohužel už odzvonilo.
Ale je určitě spousta fajn rolí, které si ráda zahraju. Konkrétně vám ale neřeknu jaké. Těším se, že si jednou zahraju na divadle s dobrou partou, pod dobrým režijním vedením nějakou roli, kterou si prožiju a užiju. Jednou pak budu vzpomínat: „To byla ta moje role...“ (Smích).
Přesto, že jsem měla pár pěkných rolí, tak myslím, že ta pravá zatím ještě nepřišla.

Jaký autor vás láká a dráždí, jako dramatik?
Já mám raději literární autory než dramatiky. Mám raději konkrétní hry. I stokrát omílaný Shakespeare nemusí být zrovna v igelitu, aby se dal udělat jinak a byl zajímavý, poutavý, aktuální.
Mám hodně ráda Tenesee Williamse. Takové ty psychologické hry, při kterých přemýšlíte nad vztahovými věcmi, které se vlastně nemění a řeší se stále. Tam je velký prostor pro herce.

Dobře, když jste to tedy takhle nakousla, co ten literární autor?
Mám ráda Japonce Harukiho Murakamiho, to je můj velký oblíbenec. Napsal knížky jako Norské dřevo, Na jih od hranic, na východ od slunce, Kafka na pobřeží a teď naposled jsem od něj četla Afterdark. Mám ráda celou edici Světová knihovna. Kupuji, cokoli v ní vyjde – to vždycky spěchám do knihkupectví.
Teď se těším, že přijde období, kdy budu mít trošku méně práce, než se narodí Pepíci, tak si sednu a něco si přečtu.

Co třeba oblíbená kapela?
Ani kapelu nemám oblíbenou. Já inklinuji spíš k žánrům, ke swingu, k jazzu a k podobné muzice. Zároveň jsem odkojená na U2 a Led Zeppelinech.
Dneska se ráda zasměju tomu, že jsem jako malá měla ráda Pavla Horňáka. A jinak co se týče konkrétních osobností, tak třeba z herců jsem měla ráda a obdivuju Zuzanu Bydžovskou, Táňu Medveckou, paní Medřickou – takové ty ženy, která nebyly nikdy prvoplánově krásné, ale jejich vnitřní kouzlo je nebo bylo ohromné. To je pro mě zajímavé. Nikdy jsem neobdivovala Brada Pita, raději jsem měla  Jacka Nicholsona, který pro mě byl i daleko zajímavější jako chlap.

Ještě se zeptám na českého literárního autora...
Co je zajímavé, já si moc nepamatuji jména. Teď jsem nedávno četla úžasnou knížku od nějakého mladého autora, jmenovala se tuším Axe Africa. Četla jsem Jana Pelce, kterého mám moc ráda, Petru Hůlovou. Miloš Urban se mi moc nelíbil. Jenže já jsem docela čtivec a ty konkrétní věci mi pak vypadávají z hlavy...
Vždycky mě ale překvapí, když se dozvím, že nějaký mladý autor, třeba i mladší než já, napsal nějakou dobrou knížku. Mám ráda knížky, které jsou srozumitelné jak pro vzdělané náročnější lidi, tak i pro ty ostatní, kteří jdou po obyčejném příběhu.

Podle čeho v knihkupectví vybíráte?
To je docela zajímavá otázka. Knížky mi strašně voní, takže tam už jen ráda chodím. Jsem docela čichoplachý člověk, takže chodím ty knížky očuchávat. Když jdu po nějakém konkrétním autorovi nebo titulu, tak si ho samozřejmě najdu v novinkách.
Jinak je důležitá obálka – ta mě musí zaujmout. Takže obálka, název, anotace. Pak si tu knížku takhle vezmu, otevřu, začnu si listovat. Musí mi vonět, musí se mi líbit a musí být taková šťavnatá – musím z ní mít chuť začít ji číst.
Někdy mě i zaujme, odkud je autor. Trpím na Japonsko, Skandinávii a podobné lokace.

Které knížky ráda nemáte?
Komerční knížky o někom. Životopis paní, které je šestadvacet let a už píše své memoáry, to mi přijde zbytečné.

Zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli spolu sepíšeme vaše memoáry...
(Smích) Až mi bude osmdesát a budu mít co říct, budu mít třeba zajímavý život, tak určitě. Ale zatím si myslím, že je to zbytečné.

A poslední otázku, když vás tak poslouchám, napadlo mě: Máte doma víc knížek, nebo ponožek?
Rozhodně knížek. V tomhle mě trochu zachraňuje i přítel, který je velký čtenář. On má raději literaturu faktu a vůbec miluje knížky jako předmět. Kupuje si hodnotné velké knihy, jako je Michelangelo a podobně. Já jsem teď objevila úžasné nakladatelství, kdy vydávají knihy s ručně dělanými grafikami přímo od autorů – takovou knížkou mu vždycky udělám velkou radost. Teď jsem mu koupila takovouhle knihu od pana Šalamouna, kde jsou přímo jeho grafiky. Co kus, to originál, to má Milan rád.
V naší domácnosti je tedy rozhodně mnohem víc knížek než ponožek a hlavně se k nim chováme s daleko, ale daleko větší úctou než k těm ponožkám.

Co popřála Míša čtenářkám našeho magazínu? Rozhodně stojí za shlédnutí. ;-)

Je vám Míša Sympatická? Chtěla byste jí také něco popřát? Pořídila byste si osla nebo kozu?