Už několik hodin obsazovala česká města vojska „spřátelených armád“, která přijela zaškrtit Pražské jaro, jeho demokratizační procesy, tedy vlastně slovy těch, kteří je pozvali, kontrarevoluci. Kolem sedmé ráno se v Praze rozhořela asi nejkrvavější bitva toho dne – lidé na barikádě před okupanty bránili Český rozhlas, vojáci obsazovali všechna strategická místa, náměstí… Střelba se rozléhala i Karlovým náměstím. A v těch samých chvílích, nedaleko odsud, na porodnickém oddělení nemocnice U Apolináře, slyšela první novorozenecký pláč své Michalky Eva Stiborová… Redaktorka Ženy-in Míša Kudláčková, narozena 21. srpna 1968, v 6.45 hodin.

Jak jsi podle maminky měla prožívat první hodiny svého života v den, pro tuto zemi tragický?
Maminka mi vyprávěla, že doktoři děti raději přinesli matkám s tím, že za jejich životy nemohou ručit. A také o chvíli, kdy jim do pokoje vtrhnul nějaký ruský voják a přihlouple se na ně díval. Čerstvé maminky se bránily tím, co měly první po ruce. Házely po něm plnými plínkami, a tím ho zahnaly. Jiný voják zatím pil mateřské mléko z ledničky v sesterně.

Lidé nevěděli, co se děje, všude tanky, vojáci se samopaly i v nemocnicích. Musely to být pro maminku strašné chvíle…
Byly. Ona třeba, místo aby odpočívala, musela už dvě hodiny po porodu do krytu. A to ještě chvíli předtím viděla, jak naproti hoří dětská nemocnice. To jí samozřejmě nepřidalo na klidu. Ani si to neumím představit, já například ještě osm hodin po porodu omdlela, jako špalek.

Byla jsi ty v těchto dnech nějak bezprostředně ohrožena?
Podle vyprávění například ve chvíli, kdy nás dva dny po mém narození odváděl tatínek domů. Tehdy mi prostřelili nad hlavou boudu u kočárku. Můj dědeček vyhnal z domu na nábřeží dva Rusáky, kteří tam šli na velkou. Normálně tam kadili pod schody. Zařval „idítě do prdele“.


Proč stříleli do kočárku?
Nějaký voják bral asi jako provokaci, že jsem měla červené povlečení na peřince a modrobílý vzor na kočáru.


Bylo asi pak těžké poslouchat ve škole o bratrské pomoci armádami Varšavské smlouvy... Slova o bratrské pomoci ti musely v kontextu s tím, co ti vyprávěla maminka, přijít jako nesmyslně lživá, jako z jiného světa.
Samozřejmě. Nevěřila jsem těm blábolům o „ruské pomoci“, stejně jako o době, ve které jsme žili, o které nám říkali – i když někdy třeba museli – učitelé. Byla jsem myslím dostatečně informována a poučena od maminky. Byla hodně akční, když bylo výročí, třeba VŘSR, pouštěla z otevřených oken nahlas Kryla. Pořád jsem čekala, kdy někdo zazvoní a…
Později jsem to ale dělala také. Byla jsem blázen, šla jsem například těhotná na Václavák 21. 8. 1989. Byli tam obrněnci za plexiskly. Bála jsem se. Bylo to nepříjemné. Tehdy mě odtamtud odvedl řadový policista, který stál u zdi blízko Koruny. Celou cestu mi nadával. Dnes se mu nedivím. V listopadu už jsem jít nemohla. Míša se narodila 14. 12. 1989, tedy do svobody. Byl to nejkrásnější porod i doba. Ta atmosféra, lidi, pocit… to je  nepopsatelné. Těžko to vyprávět. Emoce a hluboký prožitek se někdy vyprávět nedají. Jsem ráda, že jsem u toho byla. Ještě stále mám husí kůži.

 

Reklama