O málokom se dá říct, že se stal v našich vodách hudební ikonou, ale Miro Žbirka do téhle kategorie určitě spadá...

Vydal jste nové album Like a Hero, The best of Miro. Je to takové sesbírané album, jsou tam jen starší věci...
Je to album, u kterého mě hlavně překvapilo, že vůbec v Čechách vyšlo. Vyšlo nejdřív v německy hovořících zemích, v Německu, Švýcarsku... Je pravda, že jsou tam písničky z různých období, hlavně z osmdesátých let. Tenkrát jsem nahrával v Německu. To možná není až tak známé, že jsem se dostal poměrně složitou cestou, pomocí doložky, párkrát do Hamburku, kde jsem u firmy RCA vydal dvě alba. Jedno se jmenovalo Miro a druhé Giant Step. Tahle alba tvoří takový základ tohoto výběru Like a Hero, The best of Miro.

Je to schválně, ten rým v názvu?
Je to částečně náhoda. Stěžejní písnička alba je Balada o polných vtákoch, ta se anglicky jmenuje Like a Hero. Už ani nevím, koho napadlo přidat k tomu The best of Miro, ale udělalo to celkem vtipný rým. V Německu mě znají pouze pod jménem Miro.

Miroslav Žbirka

Narodil se 21. října 1952, tedy ve znamení vah. V roce 1982 vyhrál Zlatého slavíka a prolomil tak čtrnáctiletou neporazitelnost Karla Gotta. Stal se vůbec prvním slovenským vítězem. Žbirka měl v té době za sebou dlouholeté působení v legendární slovenské skupině Modus, desky Doktor sen a Sezónne lásky, hity Atlantida a Biely kvet. Měl už i vlastní kapelu Limit.

Na přelomu 80. let následovaly desky Roky a dni a plně autorské (byl autorem hudby i textů) Nemoderný chalan a Chlapec z ulice.

Absolvoval množství koncertů doma i v zahraničí, hrál ve filmovém muzikálu Neberte nám princeznu a natočil celou řadu dalších autorských alb.

V roce 2002 a 2004 se stal slovenským Zlatým slavíkem.

Letos vyšly dvě alba Vieš byť zlá a Like a Hero, The best of Miro.

Chystá se česká verze alba, nebo vlastně slovenská?
Jestli se ptáte, zda vyjdou tyhle písničky v tomhle kompletu i slovensky, nejen anglicky, tak ne. Je to výběr dvanácti písní zpívaných anglicky a jedné instrumentální písně, v mystickém podání Dona Rocca. Vydavatel tvrdí, že to je limitovaná edice, ale já nevím přesně, kolik ten limit je. Jinak v Německu to vyšlo někdy v auguste, což je srpen, u nás to vychází v decembri, a to je prosinec (smích). To jsem si „naštudoval“.

Které konkrétní písničky na albu tedy jsou, alespoň pár...?
Tak kromě Balady o polných vtákoch je to písnička Zažni, která se anglicky jmenuje Singing to my little Lady. Další zajímavostí je skladba V slepých uličkách, nebo také Love Song, která se na tomto albu ale jmenuje You know I love You. S touhle písničkou jsem v pravěku, někdy v roce 1982, soutěžil na festivalu v Rakousku, kde jsem zvítězil. Posbíral jsem tam všechny ceny, dokonce i cenu rádia Ö 3. Zajímavé bylo, že, ať to bylo zpoza železné opony, tak třeba na Moravě nebo v Bratislavě mnoho lidí tento můj triumf v Rakousku vidělo. Dodatečně jsem pochopil, že i tento fakt částečně způsobil, že jsem v roce 1982 získal československého Zlatého slavíka. Ale proč to celé povídám. V tomhle století jsem se dostal v Hamburku do studia s jistým Davidem Rothem, který se později proslavil jako skladatel a producent skupiny Tokio Hotel. Nahrál jsem s ním znovu písničku Love Song, David mi pomohl s jednou anglickou slokou, takže jsme písničku rozšířili, David se stal spoluautorem a písničku jsme přejmenovali na You Know I love You.

Nabízí se otázka, která vaše písnička má nejvíce jazykových verzí?
Jsou takové, které mají i tři verze. Některé písničky jsem totiž nazpíval i v němčině. Někde možná existuje Balada o polných vtákoch německy... Jsou také různé jazykové verze mých písní, které nazpívali jiní, například Biely kvet ve francouzštině apod.

Jak se vám zpívalo německy?
Je to úplně jiný jazyk. Nejde ani o to, že byste se nedokázal němčině foneticky přizpůsobit, ale musíte mít štěstí na autora německého textu. Snadno by se z toho mohl stát takový šlagermusic. Je mimořádně těžké pouštět se u některých textů do překladu, zvlášť třeba u poetických textů Kamila Petera. Není to žádná legrace.
Třeba ve slovenštině má Balada o polných vtákoch úžasný text, který tu skladbu povyšuje na jiný level. S banálnějším textem by to bylo něco docela jiného. Aby se tohle podařilo v jiném jazyce při překladu, to je obtížné.

Vy sám si také píšete texty, hodně citlivé texty, je to odrazem vás? Jste citlivý člověk?
To nedokážu sám posoudit, mohu si připadat extra citlivý a nevšimnu si třeba, že někomu stojím na noze (smích). Takže bych to o sobě nerad tvrdil.
Je samozřejmě něco jiného být citlivý jako autor a být citlivý jako člověk. Jde to dohromady, ale ne vždy to tak skutečně je.
Já jsem se svými texty začal v roce 1984. Tenkrát jsem natočil album Nemoderný chalan, které bylo celé z mých textů. Měl jsem pocit výhry, protože tehdy se texty schvalovaly – musel jste je odevzdat na ministerstvo kultury, a tam rozhodli, jestli je smíte natočit, nebo nesmíte. Měl jsem naštěstí ve firmě Opus kamaráda Danka, ten mé texty prosadil k vydání. Díky němu se narodily skladby jako 22 dní a spousta dalších.

Nejvíc textů vám ale napsal Kamil Peteraj...
Snažím se to kombinovat. Na Kamilových textech se mi líbí, že se stále vyvíjí. napsal například Atlantidu nebo Biely kvet, a ty texty jsou jiné než třeba Co bolí, to přebolí, což je text, který napsal před nedávnem. Napsal i písničku k Ordinaci v růžové zahradě Někdy stačí dát jen dech. Je super mít člověka, který vás tolik let textově provází.
Ve vlastních textech uplatňuji vlastní pocity a osobní zážitky – v tom vidím určitou výhodu, že se vyjadřuji sám za sebe.

Nebojíte se přílišného obnažení, že třeba bude váš text špatně přijatý posluchači?
Stejný strach mám, když zpívám text někoho jiného, protože je to většinou na moji melodii. Vždycky čekám na to, jak ta písnička v posluchačích zarezonuje.
Píšu si hodně osobní texty, ale nebojím se toho, protože stejné pocity se mohou prožívat i jiní lidé. Takže, ačkoli často zpívám v první osobě, tak si nemyslím, že zpívám jen za sebe.

Dobře, ale vy jdete s tou svojí kůží, se svým vnitřním já na trh...
Je pravda, že se musíte trochu obnažit. Textař Jožo Urban, který bohužel už nežije, mi napsal pár písniček, mi jednou řekl, že měl jednu profesorku, která mu řekla: „Ten, kdo mě nepustí do své ložnice, není umělec.“ Samozřejmě myslela to trochu jinak, než to zní.
Člověk si to musí rozmyslet na začátku, když poprvé jde na pódium. Musíte o sobě prostě něco prozradit, aby vám lidé rozuměli, jinak budou vaše písničky prázdné.

Máte absolutní sluch?
Nemám, ale dá se to částečně naučit. Buďto to máte od boha, jako třeba Mozart, nebo to musíte vydřít. Většinou sám sebe překvapím, když něco začnu zpívat a hned se trefím do té tóniny, ve které je to napsané (smích). Ale samozřejmě se to i vyučuje, kdybych hodně, hodně chtěl, mohl bych se v tom zdokonalovat. Nesetkal jsem se ale s tím, že bych to nějak zvlášť potřeboval. Vím, že nezazpívám o čtyři tóny špatně (smích).



Jak reagujete, když slyšíte někoho hrát či zpívat falešně?
Záleží na tom, kdy a kde. Kdysi jsem byl úzkostlivější. Když jsme začínali, tak mi kdosi řekl, že Mick Jagger zpívá falešně. Když si uvědomíte, že Rolling Stones vycházeli z rythm´n´blues, tak tam se vycházelo z tak zvaných blue notes – bylo tedy dokonce žádáno, aby to hráli a zpívali trošku mimo.
Když hrajete třeba Rocky, tak není úplně důležité, jestli máte stoprocentně naladěnou kytaru. Hendrix si ji ladil v průběhu hraní a někdy i jazykem.
Třeba u vážné hudby je to samozřejmě něco jiného.

Určitě se vám stane, že slyšíte hrát svoji písničku někoho jiného...
Ano, občas se to stane.

Jak na to reagujete?
Jako autora mě to vždycky potěší a je to dokonce velice zajímavé, poslouchat vlastní skladbu v jiné podobě. Některé aranže jsou dokonce velmi odvážné.

Baľada o polných vtákoch


Tak zajímavé, že si třeba řeknete: „To je lepší, než když to zpívám já.“
To si říkám málokdy. Ne že bych byl tak ješitný, ale je to prostě jiné. Ty své verze jsem netočil jen tak náhodou: tři, čtyři, bum. Pracoval jsem na nich a hodně jsem zvažoval, jak má znít třeba Balada o polných vtákoch. Při úctě ke všem verzím téhle písničky, ať už je nahrál nebo nahraje kdokoli, tak ta moje verze mi připadá nejpřesnější.

Takhle jste ji chtěl...
Přesně. Takhle jsem chtěl, aby zněla. Zrovna v tomhle případě jsem si velmi tvrdohlavě například prosadil, že tam nebudou bicí. Je to docela drzý aranž, kde jsou v podstatě jenom housle, len sláky, ako hovoríme na Slovensku. Takto nejlépe vyzní text – řekl bych, že tuhle verzi ještě nikdo nepřekonal (smích).

A kdo je pro vás dobrý interpret Miro Žbirky, v jednom pořadu jsem viděl třeba Báru Basikovou zpívat Atlantidu...?
Znovu říkám, velice si cením například její výkon. Vynikly její úžasné hlasové možnosti, ale moje Atlantida z roku 1982, která má aranž od Mártina Karvaše, je pořád dobrá. Nemám žádný mindrák, že by to po mně natočil někdo o hodně líp.

Ještě se vás zeptám na nějaké soukromější otázky, třeba co snídáte – tady pijeme Earl Grey, dáváte si k snídani čaj?
Máte pravdu, je to méně agresivní než kafe. Když si dáte kafe, tak vás asi nakopne rychleji, ale má to negativnější dopady. Možná jsou lidé, kterým nevadí pumpovat do sebe kofein každý den, ale já nevěřím, že to z člověka neudělá závisláka. Čaj mi připadá, že je mnohem ohleduplnější – můžete si ho udělat silnější nebo slabší. Kafe někde objednáte a jste plně závislý na tom, jaké vám přinesou. Někde na pumpě vám může kafe udělat klidně díru do žaludku. Někdy si dokonce nosím vlastní čaj s sebou.

Ale, vy jste čajomil?
Ne, nejsem expert, ale základní věci vím. Poznám, když mi přinesou nějaký pseudočaj – není nic horšího.
Jsem ale i milovníkem dobré kávy, ale pokud si mám vybrat nějakou závislost, tak ať je to raději čaj, přijde mi to jako nejnevinnější druh závislosti.

Co na hudbě, na té závislý nejste?
Jsem, samozřejmě, ale to mě vůbec neštve – to mě naopak moc těší.

Jak vznikly vaše překládané písničky, myslím tím takové ty překlady originálních anglických skladeb...?
To jsme dělali pro Český rozhlas. Měl jsem tehdy malé děti, takže byla dvojnásobná motivace něco takového udělat, protože to mé děti moc bavilo. Udělali jsme si překlady do slovenštiny i do češtiny – udělali jsme z toho celé album. V rádiu už to bylo jen o tom ten patřičný text přečíst. Doufám, že to mělo nějaký smysl.

Kdybyste měl jmenovat nějakého českého interpreta nebo kapelu – kdo vám hudebně nejvíc přirostl k srdci?
To nemůžu říct. Všechno jsou to většinou kamarádi a teď nejsem připravený a nemám tu seznam, podle kterého bych někoho mohl seriózně dát na špici. Takže se to zdráhám říct, protože až ukončíme rozhovor, tak si cestou domů vzpomenu na spoustu dalších, které jsem chtěl jmenovat.

Co muzikál – chtěl byste někdy nějaký napsat?
Inspirací je spousta, ale zatím na to nejsem úplně připravený. Každopádně beru tuhle otázku jako něco, čím bych se chtěl v budoucnosti zabývat.

Jaká je vaše oblíbená barva?
Asi takovou úplně nemám... Buďme romantičtí, pěkná bleděmodrá obloha je v pohodě (smích). Ale i zelenou mám rád.

Nejméně oblíbený politik?
Když sáhneme do minulosti, tak politika mnohdy přerostla ve zločiny. To bych vám ale vyjmenoval jména, která každý jistě zná. U dnešních politiků je to těžké – to se můžete na někoho zlobit, dokud je ve funkci, on pak z té funkce odejde a celé to vybledne. Takže kdysi byl třeba Vasil Biľak symbol všeho možného a dnes už si ani pomalu nepamatuji, jaké to bylo. Ti, co jsou dnes důležitější než všechno možné, mi přijdou úsměvní. Přijde mi, že je důležitější písnička Zažni než pan Colotka, který byl předsedou vlády. To musíte být Churchillem, nebo někým, kdo se vryje do historie, abyste byl nepostradatelný i v budoucnu. Ty naše dnešní politiky, kteří jsou dnes strašně důležití, si za pár let asi nebudeme pamatovat.

Nejoblíbenější tónina?
V Bratislavě byl takový muzikant Kassay, který odmítal hrát v C-dur, protože tahle tónina nemá ani křížky, ani béčka. Já klidně povím, když to nemá křížky ani béčka, tak na tom není nic špatného. Moje oblíbená tónina může být třeba C-dur, ale netrvám na ní, může to být i G-dur, E-dur a další, je mi to jedno.

Mollové tóniny rád nemáte?
Mám. Atlantida je třeba v mollové tónině. Jsou prostě jiné než durové, jinak vás inspirují.

Kupujete si značkové oblečení?
Někdy ano. Kdybyste chtěl po mě nějakou konkrétní značku, tak je to TOPSHOP. Tam vždy najdu něco podle svého vkusu. Nemusím kupovat vždy v Pařížské ulici. Se značkovým oblečením nemám problém, ale nekupuji ho každý den a nesmí být pro mě moc drahé.

Co vás zaujme na ženě na první pohled?
Na každé něco jiného. Na tohle neexistuje jednoduchá odpověď. Jako je každý muž jiný, tak je i každá žena jiná...

Uvažoval jste někdy o vousech?
Existují nějaké fotografie, kde jsem vousy měl, dokonce i bradu. Ale nepreferuji to. V jedné knížce, jmenuje se Meky, je dokonce důkaz.

Kdybyste se nevěnoval hudbě, čemu byste se věnoval?
Já mám rád historii, dějiny, dokážu si představit, že bych dělal to, co vy, novináře – někomu bych kladl nějaké otázky... Mohl bych dělat něco anglicky? Ale všechno jsou to jen takové kecy, protože já vůbec nevím, co taková práce obnáší. Já vám mohu říct jedinou věc – nemám pocit, že bych se zmýlil, když jsem se rozhodl vybrat si to, co dělám.

Co popřál Meky čtenářkám Ženy-in?

SOUTĚŽ

Vyhrajte album
Like a Hero, The best of Miro.

Napište nám do 11.1.2009 správnou odpověď na otázku:

V jakém znamení se narodil Miro Žbirka?

   1) Váhy
   2) Rak
   3) Blíženci
   4) Skopec

Své odpovědi vkládejte SEM! ze správných vylosujeme tři výherce, kteří od nás obdrží album.

Mnoho štěstí!


Z se právných odpovědí, tedy z odpovědí 1) Váhy, jsme vylosovali tyto výherce:

Madukla
pidalka
*modra

GRATULUJEME! Výhru očekávejte poštou!

Fotografie: 2media

Reklama