Do italského zábavního parku Mirabilandia se můžete dostat ze dvou směrů. Buď od severu přes Alpy, nebo mnohem impozantnější cestou přes prosluněné Benátky. Pak už jen sto dvacet kilometrů a jste v Ravenně, rozkošném městečku se zachovalými mozaikami z dob raného středověku. Další, co vás uhodí modře do očí, bude Středozemní moře, a za pět minut už se přes oblohu klene největší a nejstrašlivější horská dráha Evropy. Nejvhodnější doba návštěvy Mirabilandie je v srpnu, kdy tu můžete strávit celkem patnáct hodin, tedy od deseti dopoledne do jedné hodiny ráno.

Svět sám pro sebe
Je to malý svět, ve kterém najdete všechno, co se zábavy týče: třicet sedm atrakcí, sedm speciálních show, třináct barů a restaurací a devět obchodů. Vstupné je pro dospělé 21 euro, pro děti 17 euro.
Většina dětí tráví čas v průhledné atrapě kosmické lodi, do níž jsem se vzhledem ke svým rozměrům ani nenamáhala vlézt. Pokud sem zavítáte, nenechte si ujít vodní atrakce s nejrůznějšími vodopády, gejzíry a klouzačkami. Ovšem za slunečného dne, nikoli v noci, jako jsme to neuváženě udělali my. Byly nám sice podezřelé ženy, vycházející necudně pouze v krajkových podprsenkách,... a byli nám podezřelí muži v plavkách, ale... A tak jsme ždímali solidárně taky. Bohužel za chladné noci.

Krásné peklo
Hranici mezi parkem a civilizací tvoří řeka. Přešli jsme ji po mostě podél barevných vodopádů a vkročili do pohádkového světa barev. Velmi uvážlivě jsem odsunula horskou dráhu ne později a nechala se připoutat do tzv. Crazy loop.
Na čtyřech pohyblivých kruhových podstavcích tu sedí šestnáct odvážlivců, se kterými si odstředivá, dostředivá a gravitační síla pohazují a zbavují je pojmu o prostoru. Slyšela jsem jen zoufalý jekot sousedky a snažila se nepolykat její vlasy. Vycházely jsme jako skutečné dámy - ona ubrečená a opile se potácející, já uslintaná a s roztrženou sukní.
Po absolvování jízdy na Kamikadze, dvou otáčejících se desetimetrových ramenech, jsem si začala věřit. Teď už klidně i peklo.

Nic pro slabší žaludky (třeba ten můj)
Sierra tonante, největší horská dráha v Evropě, mě nadchla. Řítíte se po padesát centimetrů širokých kolejích rychlostí sto kilometrů v hodině, jako v transu zvedáte ruce a křičíte a křičíte. Vlak křupe, chrastí, praská, nahýbá se a hrozí každou chvíli vyjet z trasy a opustit sluneční soustavu. Je to věčnost, ve skutečnosti však pouhé dvě minuty.
Následovala letící tramvaj Volabus, pak pirátská loď, město her a nakonec Evolution - obrovská centrifuga, po jejímž zdolání jsem se zcela bez okolků vyzvracela do křoví.

Čím delší fronta, tím méně nebezpečná atrakce
Nejkratší fronty byly před Turbo Drop a Space Shot. Jedná se o dvě šedesátimetrové železné konstrukce, na jejichž obvodu se nalézá prstenec z devíti sedadly. Zvolili jsme Turbo Drop. Ještě jsem kousek popárla sukni a zaujala sed roznožný. Pracovník mě připoutal, pak v té svojí hatmatilce něco řekl a začal mi rvát sandály z nohou. Prosím, když mu to udělá radost, nevadilo mi je sundat. Když mi ale jakási žena bez vysvětlení sundala brýle a všechno se tak potáhlo bělavou mlhou (mám pět dioptrií), už jsem věděla, že jsem přestřelila.
Dlouho, až moc dlouho veze vás zvedák těch šedesát metrů nahoru. Z těžařské věže je prý nádherný výhled. Já ho jen slepě tušila. Chvíle ticha - pěkně podusit. Uvědomíte si, že to chcete vzdát, ale je pozdě. Už nemůžete nic dělat. Pak hrobový hlas: “Uno, due, tre...” A volný pád a křik a nohy nahoře a vlasy nahoře a vytřeštěné oči, pak se to zhoupne, žaludek se taky zhoupne a ještě kousek nahoru. Adrenalin na nejvyšších hodnotách, křičíte a hystericky se smějete.
Fotobuňka vám poskytne velmi, ale velmi realistický záběr. Vícekrát jsme sem už nešli.

Konec dobrý, všechno dobré
Bylo už jedenáct hodin, tma a hlásil se hlad. Hamburgery jsme z principu zamítli - jsme přece v Itálii! Dali jsme si pizzu, přeskočili zábradlí a jali se hodovat na pečlivě upraveném trávníku. Z trávení nás vytrhla hudba a světla. Začínala velkolepá laserová Night show. Jedním slovem - nádhera.
Nový den jsme přivítali na horské dráze. Teď už jsme se nebáli. Zvedla jsem ruce, křičela a prožívala naplno opojení rychlostí a strachem. Jezdili jsme znova a znova a autobus o půl jedné nakonec dobíhali. Třásli se mi ruce, byla jsem unavená, utýraná a vnitřně jakoby čistá.
Ono není na škodu jednou za čas vykřičet hrdlem všechny emoce. Škoda jen, že jsem druhý den třesoucíma se rukama bryndala polévku a moje hlasivky jednoduše stávkovaly.

 
Reklama