Reklama

Milá Míšo i ostatní se (ne)kolotočující,už odmala jsem duší tíhla ke všemu, co jen trochu smrdělo kolotoči a střelnicí.

Po jedné dost vážné hádce se svými rodiči, jsem si sbalila kufr (tedy spíš kufříček) a zdrhla jsem z domu. Naši mě pak našli naprosto spokojenou, sedící na schodcích maringotky u právě přijevších komediantů. Byly mi tehdy 3 roky..

Dá se říct, že zvolání "Přijely kolotoče!!!" ve mně probouzelo chutě nezřízené. Nikdy jsem neměla dost. Řetízkáč - jasně že velkej (malej byl pro mimina), labutě, strašidelné zámky - to bylo moje. Žaludek NIKDY neprotestoval, ani po několika dávkách cukrové vaty, sladké limonády a podobných lákavých tlamolepů.

Samostatnou kapitolou vždy byla střelnice - co já se nanosila domů růží, opiček a míčků na gumě a pořád mi to připadalo málo.

Kolem 18 let jsem pak jako každý rok prošla branou na tradiční Mikulovské vinobraní. Můj tehdejší přítel (a zároveň současný manžel) přivedl kamaráda ze Slovenska.

Milý Janko s námi naskočil na podivnou atrakci, která se točila rychleji než rychle. Jednalo se o takové vlnící se, poskakující kolo, po jehož obvodu seděli nevolnostichtiví šílenci.

Vtip byl v tom, že nikdo nebyl nijak připoutaný a pokud někdo sletěl dovnitř kola, jevilo se to jako docela zábavné. Jankovi se to povedlo mezi prvními.

Už tak to byl chlapec spíše bledý a tato akce mu příliš barvy nepřidala. Tedy vlastně ano - té do zelena. Byl to ovšem hrdina dne, ctíc zřejmě heslo "vydržaj pianier" to skutečně vydržel až do konce a po zastavení se velmi efektně (po kolenou) odplížil do nedalekého křoví.

A Mikulovské vinobraní o pár let později nakonec zapříčinilo naprostý konec mé aktivní účasti na těchto strojích.

Ani bych na tu plošinu (řada sedadel vedle sebe - ona plošina se šílenou rychlostí otáčí kolem své osy) nelezla - ale zmerčila jsem na ní ječící kompletní sestavu někdejší dívčí skupiny HOLKI (měly se poté postarat o večerní program). Jsem se v duchu bavila myšlenkou, že kdyby to s nima řachlo, jejich hit "Už mi nevolej" by dostal úplně novou dimenzi :-)) - no holky z HOLKI (motajíc se) vylezly a já nastoupila.

Co následovalo za jízdy, už si pamatuju jen velmi zamlženě. Fakt nevím proč, ale já tam prostě nedržela. Všichni seděli jako přikovaní, jen mně lítaly nožičky jakoby ani nebyly moje.

Povolit svůj stisk madla- jednoduše vyletím. Ač ateista, jsem se celou dobu usilovně modlila a držela se tak silně, že mi klouby málem prolezly skrz kůži ven.

Pak byl konec - já v mátohách vystoupila a dostala posttraumatický šok. Třepala jsem se a brečela a slibovala sama sobě, že na NIC podobného už v životě nevlezu. A taky jsem to dodržela.

Nesedla bych už ani na ten malej řetízkáč pro mimina..

A ponaučení - na Vinobraní se pije a nekolotočuje - se striktně držím :-)

Vaše mio.

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Moooc hezké!! Smála jsem se tu jako pitomeček. :)))  Hele, jednou jsem byla na nějaké věci, která se ve výšce... no velké... najednou otočila vzhůru nohama a zůstala tak. Asi tři minuty. Myslela jsem, že se porouchala. Dovlekl mě na to bývalý přítel. V životě jsem neřekla chlapovi tolik vulgárních slov. By se červenala i rozzuřená romská manželka!! :-)) Míša

Máte rádi poutě a atrakce? Na čem nebezpečném, až adrenalinovém jste kdy byli?

Své příběhy a zážitky i sympatie k pouťovému veselí posílejte dnes na redakce@zena-in.cz.

Hrajeme, jak jinak, než o pouťové „štěstíčko“, tedy nevíte, co ve škatulce bude. :-))