Plán byl jiný. Původně jsme si (tedy hlavně já) pro svého otce představovali malého kokříka, jezevčíka či jim podobné stvoření, které spočine svému majiteli na klíně a spolu s ním prospí večerní zprávy. Táta měl tenkrát zanedlouho slavit své 70. narozeniny a protože přes týden je ve svém velkém vesnickém domě sám, psí společník se zdál jako ta nejlepší volba.

Jenže...Člověk míní, bratři mění.. Tedy - aspoň ti moji. V předvečer tátových narozenin se u nás (žila jsem tehdy v bytě s mámou, přítelem a zrovna tu byla na návštěvě i naše vídeňská prateta) zjevilo psí spřežení. Sice měli moji sourozenci početní převahu, ale to tomuto psisku nebránilo v převaze silové. "Co co co to je???" vykoktala naše skupina neseznámených s účelem příchodu tohoto chlupatého kolosu do našeho bytu.."No co - Aljašský malamut" - pyšně zvolali bratři. Změna prvotní myšlenky z kokříka v polárního medvěda byla nepřehlédnutelná. Můj mozek ještě ne zcela odrostlý pohádkám o Maxipsovi Fíkovi šrotoval představy o praskající boudě a vypitém sudu piva tímto psím mazlem.

Co vlastně přimělo tyto mé 2 pokrevní příbuzné k takovému nepříliš rozumnému činu? Zajisté soucit a dobré srdce..Byli spolu v Jihlavě. Zašli si do hospody na oběd a zde seděl prvotní "pachatel" s výše jmenovaným malamutem. Psisko bylo krásné - bratři jej začali chválit a pachatelovi svitla jiskřička naděje: " Chlapi - je to v kelu - bydlíme v garsonce, tohoto fešáka jsem si vzal před 3 dnama z útulku a ta moje teď vyhrožuje - buď pes nebo já..vždyť já ho tam nemůžu zas vrátit zpátky!!" (Já osobně jsem se "té jeho" ani tak moc nedivila)..A bratři začali jednat. Jednoduchou rovnicí přišli na to, že nám chybí narozeninový pes a HLE - zde jeden přebývá! A bylo domluveno.

Tak teď tu stáli v předsíni jak Svatá trojice a házeli na nás psí oči jeden přes druhého. Mírně rozrušená máti  s pratetou se odešly uklidnit na "Vepřové hody" a já se mezitím kochala tímto nádherným psím stvořením. Nešlo neroztát. Dostal jméno Danny a mimo to, že zrádně a natajno sežral tlačenku přinesenou následně z oněch "Vepřových hodů" se choval víceméně slušně.

A jak to bylo dál? Konala se narozeninová oslava.  Se slovy "Není to můj pes - že ne??" si z mých rukou milý tatínek převzal vodítko, na jehož konci mohl vidět průběh svých nadcházejích dnů a roků. "Už je" zahlásili jsme hromadně, ovšem ne moc přesvědčivě a s otázkou v očích. Další slova "díků" našeho rodiče už jsme raději z paměti vymazali - ale jen chvíli poté už se jeho výčitky stáčely k původním majitelům, jak ho mohli dát pryč a že je to chudáček malej (velkej) nalezenej.

Shrnu to. Danny bydlí s mým otcem už 9. sezónu a klape jim to. Sice tátovi na klíně u televize nesedává (to by ho rozsed), ale bratři mu postavili solidní dvojdomek na zahradě (psovi - ne otci..). Neumí sice štěkat, ale jeho schopnost a hlasitost vytí je většinou silnější než pochopení posluchačů.

Věrný povaze malamuta (kteří se rádi toulají ) taky dost často propadne těmto čertovským myšlenkám, takže hlášení obecního rozhlasu o prodeji meruněk, už bylo nejednou přerušeno hlášením o místě, kde se právě nachází Danny...Naposled utekl bráchovi minulý víkend a když ho šel hledat, potkal cizího muže. "Neviděl jste tady malamuta??"  - chlap nasadil dost nechápavý výraz: " jakýho mamuta??" (zřejmě si pomyslel něco o popíjení za bílého dne) - Danny se pak (jako vždy) naštěstí našel.

Příští rok táta slaví osmdesátiny. Jsem docela vděčna evolučnímu vývoji, že opravdoví mamuti vyhynuli..kdoví, co by jinak zase bráchové vymysleli :-))

vaše mio

Text nebyl redakcí upraven.

Slon stačí, ne?

Opuštěná zvířátka jsou téma na dnešek. Máte k tomu co říct? Pište na adresu

redakce@zena-in.cz

Reklama