Věra si v životě prožila svoje. V šestnácti otěhotněla, vzdala se dítěte, psychicky se zhroutila a pokusila o sebevraždu. Její první manžel byl alkoholik a násilník. Až teď je relativně šťastná, ale všechno může ohrozit zatajená minulost.

woman

Nad příběhem Věry skutečně mrazí. Až má člověk pocit, že by se tolik katastrof nevešlo ani do života osmdesátnice, natož pak do existence čerstvě třicetileté ženy. Věra je navíc moc pohledná a evidentně o sebe hodně dbá. Jen její smutné oči nad vídeňskou kávou dávaly tušit nelehký životní úděl. Více už vám poví sama Věra:

V šestnácti jsem otěhotněla

Přiznám se, že pro mě vůbec není lehké o svém životě mluvit. Naposledy jsem se takhle svěřovala doktorům na psychiatrii, ale to už je hodně dávno, a navíc bych předbíhala. Asi nemá smysl začínat úplně od Adama, jak se říká. Dětství jsem měla celkem šťastné, žádné hrůznosti se neděly. Naši se sice rozvedli, ale celkem v poklidu, a opravdu nemám pocit, že bych tím byla nějak traumatizovaná. I když by to bylo lákavé svést na rodiče vinu za všechno mé trápení, bylo by to jen utíkání od reality. Život jsem měla těžký, protože jsem si ho těžký udělala.
Zkrátka a dobře, v šestnácti jsem zjistila, že jsem těhotná. Žádná obrovská láska s velkým L tomu nepředcházela, zkrátka jsem se na jednom večírku trochu přiopila a dovolila staršímu klukovi víc, než jsem měla. A bylo to. Dva měsíce nato mi začalo být blbě a doktor měl pro mě šokující zprávu: „Budeš maminka.“ Mám pocit, že bych se tehdy daleko lépe srovnala s oznámením, že mi zbývá jen rok života.

Chtěla jsem dát dítě pryč

Byla jsem rozhodnutá jít na potrat. Rozhodně jsem si nepřála stát se v šestnácti, respektive v sedmnácti matkou, a i máma mé rozhodnutí chápala jako nejlepší řešení (i když jsme to společně obrečely). Razantně proti však byla druhá strana. Ani ne tak otec dítěte, který by byl nejradši, aby se nic nestalo a on mohl žít dál svým životem, jako spíš jeho matka. Jak jsem pochopila, je hluboce nábožensky založená a potrat chápe jako vraždu. Už ani nevím, čím mě tehdy zmanipulovala a jak mě mohla donutit si dítě nechat, ale naslibovala mi hory doly, jak budeme rodina a že se k nim musím nastěhovat, a jak se o to malé bude starat, zatímco já budu ve škole.
Ošklivé vzpomínky se snaží člověk z paměti vytěsnit, a tak si ani já nepamatuji přesně na těch pár měsíců po porodu, kdy jsem u nich bydlela. Prakticky jsem byla neustále vystavovaná ponižování, psychickému týrání a výtkám za to, jak hrozná jsem matka a že se vůbec neumím postarat.
Teď už vím, že to měla od začátku přesně krok po kroku naplánované, ale tehdy jsem začala z neschopnosti obviňovat samu a sebe. Její intriky nakonec dospěly do kýženého konce a já se svého dítěte úředně vzdala.
Odstěhovala jsem se do garsonky, aniž bych mámě cokoli řekla, a po měsíci depresí jsem se pokusila o sebevraždu. Zatímco jsem se léčila, zemřela mamka na následky mozkové mrtvice, což můj pobyt na psychiatrii několikanásobně prodloužilo - doteď jsem přesvědčená, že máma neunesla fakt, že jsem se chtěla zabít, takže jsem vinná za její smrt.

Další muž v mém životě byl alkoholik

Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem se ze všeho zdrchala a alespoň trochu postavila na vlastní nohy. I tak jsem ale zoufale hledala oporu a bohužel jsem ji našla v nesprávné náruči. Můj první muž byl silný alkoholik a chronický lhář, takže jsem si moc štěstí neužila. Snažila jsem se mu pomoci, několikrát svolil k léčení, ale vždy to ukončil předčasně a začal znovu pít. Nikdy mě neuhodil, to je fakt, ale o to víc mi dokázal ublížit slovy. Nakonec jsem sebrala odvahu, bouchla do stolu a rozvedla se.

Můj manžel o mě musel bojovat

Svého stávajícího manžela jsem poznala v práci. Líbila jsem se mu hned, ale šanci dostal až po roce a půl, kdy mě přesvědčil, že mu můžu věřit. Byla jsem tehdy dost neoblomná. Pílí a vytrvalostí si ke mně nakonec cestičku přece jen našel, a pak jsme se i vzali a brzy přišla naše dvojčátka. Kluci Tomáš a Jirka - má největší zlatíčka a celý vesmír. Svému muži jsem už při seznamování řekla vše o exmanželovi a jeho pití, ale dítě jsem zatajila. Tolik let jsem se na ně snažila zapomenout, že se mi o něm zkrátka nechtělo mluvit. Tečka. Uzavřená kapitola.

Mé dítě mě nedávno kontaktovalo

Právě nemáme s manželem nejlehčí období. V jeho životě se objevila jiná žena a náš vztah tím utrpěl velké trhliny. Dá se říci, že máme manželskou krizi, kterou se však snažíme řešit.
A do toho mi přišel dopis od mého dítěte, že se se mnou chce setkat. Nemám vůbec tušení, jak se dostalo k mé adrese, a ani to nechci vědět, ale ani se s ním nechci setkat.
Vím, že to mnohým bude připadat kruté, ale já mám svůj život, své dva krásné syny a na první dítě jsem se celou tu dobu snažila zapomenout. A teď by chtělo vtrhnout do mého života a všechno v něm zpřeházet. Jsem přesvědčená, že by to naše manželství neuneslo, a já o svého muže za nic na světě nechci přijít. A to ani za cenu, že mě mé první dítě bude nenávidět. Já si jednoduše nenechám ohrozit budoucnost minulostí!

Čtěte také...

Reklama