Pan Miroslav je už nějaký ten pátek ženatý s paní Olinkou. Brali se před osmi lety, po dvouleté známosti. A co panu Miroslavovi na jeho budoucí ženě nejvíc imponovalo? Její krásné, štíhlé, dlouhé nohy.

mini

To bylo ale před osmi lety. Posledních pár let zažívá paní Olinka, právě díky svým krásným dlouhým nohám, doma pěkné dusno. Dýchání se ještě zhoršuje s prvním jarním oteplením, když chce ze skříně vytáhnout jednu ze svých krátkých minisukní.

Ostatně přečtěte si její příběh samy.

Příběh mladé paní Olinky

Je mi 30 let a jsem osm let vdaná. Vdávala jsem se hodně mladá, ale z lásky. Manžel je ode mě o deset let starší, ale nikdy nám tento věkový rozdíl nevadil. Společně vlastníme takovou menší restauraci, kde dělám účetní a zároveň také provozní. Čas od času tedy musím vyjít i mezi hosty.

Samochvála smrdí, ale já se přece jen malinko pochlubím, že i po dvou dětech mám stále pěknou postavu. A co se manželovi na mně vždycky líbilo nejvíc, to byly moje dlouhé nohy. Z legrace říkal, že jsem na ně přitáhla spoustu restauračních štamgastů.

Když jsme spolu jen chodili, pořád chtěl, abych nosila minisukni, dělalo mu dobře, jak se na mě všichni dívají, ale jen on mě vlastní.
Po prvním dítěti jsem je chvilku nosit přestala, poněvadž jsem trochu přibrala, ale hned jak jsem se dostala na svou původní váhu, šla jsem zpátky do nich. Vždyť mi bylo teprve 24 let a vím, že krátké sukýnky mi vždycky slušely.

V šestadvaceti jsem otěhotněla podruhé, po holčičce se narodil manželův vytoužený syn. Uspořádal tehdy velkolepou oslavu, na které mě prvně uhodil. Bylo to v souvislosti s tím, když některý z jeho kamarádů utrousil, že mezi takovýma krásnýma nohama by dělal klidně i samé holčičky.
Manžel se strašně rozzuřil, a prý ať se jdu okamžitě převléct do kalhot. Podotýkám, že byl konec srpna a venku kolem třiceti stupňů. Neposlechla jsem, a tak jsem ji slízla.

Druhý den se mi omlouval, jak ho to mrzí, ale že nesnese, aby se na mě chlapi takto dívali.
„Vždyť byli opilí,“ oponovala jsem. „Je mi teprve dvacet šest, to už si nesmím nikdy dát krátkou sukni?“
„Ale můžeš, promiň, já to tak nemyslel.“

Chvíli byl klid, ale pak jsme měli jít v zimě na nějaký významný firemní večírek, už si přesně nepamatuji, na jaký, ale vím, že jsem si kvůli tomu pořídila takové krásné černé koktejlky, které mi opravdu slušely. Těšila jsem se, až se v nich manželovi ukážu. Jaké však bylo moje překvapení, když mi řekl: „Minisukně nosí jenom děvky.“

Strašně jsme se tehdy pohádali, nic nedal na to, že nejde o nějakou lacinou minisukni, ale společenské šaty. Nakonec jsme nikam nešli. A od té doby jsme spolu nikde nebyli, vynechám-li sem tam večeři v restauraci. Připadám si jako stará bába. Je mi třicet let, jak dlouho se budu moct ještě pochlubit svou postavou? A ano, připouštím, i svýma nohama. Rok? Dva roky? Pět, deset?

Manžel mi vyhrožuje, že pokud mě ještě někdy uvidí venku v krátké sukni, a to i v létě, tak se se mnou rozvede a odejdu jen v té minisukni. Vadí mu dokonce už i šortky.

On hodně přibral, ale mně to nevadí. Že by se cítil vedle mě špatně? Ale copak mám kvůli tomu, že on má sto kilo, já chodit v pytli?

Nevěřím, že by se se mnou rozvedl jen kvůli krátké sukni, vždyť máme dvě malé děti, starám se mu o restauraci, ale kdo ví. Radši na to ani nemyslím.

Olina

Čtěte také:

Reklama