Dobrý den. Posílám Vám svůj příběh, po letech se nostalgicky zasním nad vzpomínkou...a jaký je jeho konec? Kdo ví...možná už byl napsán a možná teprve někdy přijde.

Bylo mi 21 roků, věřila jsem na lásku, na sny, na iluze... Se svou velkou láskou jsem žila v Praze v malé garsonce už druhým rokem (před tím jsme spolu další 2 roky chodili). Byli jsme oba mladí a asi jsme měli až moc snů a iluzí - prostě nám to pomalu, ale jistě, přestávalo ve vztahu klapat. Čím dál častěji jsme se hádali a v téhle době mě lékařka poslala na měsíc na léčení do lázní. Odjela jsem s nadějí, že partnerovi budu chybět, že až se vrátím, všechno zase bude krásné. Ale stal se pravý opak - jak jsem se o měsíc později dozvěděla, můj přítel měl již několik měsíců novou známost a můj odjezd využil k tomu, aby mi sbalil kufry, ale to trochu předbíhám příběh.
V těch lázních jsem potkala "svého Pištu", budu mu říkat třeba Petr. Pracoval tam brigádně, asistoval pacientům při procedurách. Nejdřív jsme jen tak prohodili pár slov, ale pak...

Po všech těch hádkách doma jsem se najednou začala cítit zase jako žena, o kterou někdo stojí, navíc někdo, kdo byl opravdu velmi pohledný, chytrý, milý, zkrátka pro mě představoval všechna "nej" jaká by muž měl mít.

Až na jednu vadu - měl přítelkyni, která na něj čekala, až se z letní brigády v lázních vrátí. A protože i já měla přítele, tak o nějakém vztahu mezi námi nemohla být ani řeč, to jsme si vyjasnili hned na začátku. Ale znáte to, člověk míní, ale city se někdy nedají překřičet rozumem, kor, když je člověk mladý a houbelec ví o životě. Těch pár dnů, které jsme spolu strávili, mi změnilo život. Začala jsem si sama sebe mnohem víc vážit, přesvědčil mě, že jsem krásná a mám klady, které jsem na sobě nedokázala vidět sama. Pak jsme se rozloučili, vyměnili si adresy s tím, že třeba možná někdy za sto let, až jeden nebo druhý pojedeme kolem... a já se vrátila z lázní "domů", který už mým domovem nebyl.

Přede dveřmi mě čekaly sbalené kufry a můj "přítel" mi nastínil, jak úžasná jeho nová přítelkyně je a jak já jsem byla omylem jeho života. Řeknu vám, docela dost studená sprcha...

Našla jsem si podnájem a snažila se nějak žít dál, vyplakala jsem kvůli bývalému příteli snad Talinský rybník slziček. A pak se objevil Richard.

Nějak jsem zapomněla na všechno to, co mi v lázních Petr říkal...stala jsem se šedou myškou, nejlíp neviditelnou, která vystavěla kolem srdce zeď a nikoho už k němu nechtěla pustit. Richarda jsem nechala, aby se mi dvořil, a když mě požádal o ruku, souhlasila jsem s přesvědčením, že nikoho už stejně nikdy milovat nebudu, tak proč si nevzít jeho, když je na mě hodný.

Richard věděl, že ho nemiluju, ale říkal, že to nevadí, že i tak se mnou chce být... a já byla příliš slepá, abych si uvědomila, jak obrovskou chybu děláme. A tak byla svatba a následovalo 12 let manželství, které, přiznejme si to po pravdě, za moc nestálo.

Žili jsme vedle sebe jako dva přátelé, ale ne parťáci, milenci, partneři... On měl několik "známostí" bokem a já se doma hloupě litovala, jakou chybu jsem udělala. Pokaždé, když jsem v noci brečela do polštáře, vzpomínala jsem na Petra z lázní, na jeho pohledy, slova, která mi říkal, na úsměvy... Snad tisíckrát jsem v mapě hledala podle adresy, kde bydlí na tom druhém konci republiky...
Jednou přetekl pověstný pohárek trpělivosti a po několika návštěvách u psycholožky jsem sebrala odvahu a konečně manžela opustila.

Kdo podobný pocit nezažil, nedokáže si představit, jak obrovská úleva to pro mě byla, i když rozvod vůbec neprobíhal hladce. Dnes mám svůj vlastní malý byteček (tedy můj a zatím i banky), přítele, kterého mám moc ráda a před sebou doufám hodně krásného. A také mám svou vzpomínku na Petra, na maják, který se mi v životě objevil v tu pravou chvíli - aby mi dal sílu zvládnout všechno to, co mě čekalo. A mám ještě něco... dopisy.

Při rozvodu jsem našla za skříní schovanou obálku a byly v ní - tři dopisy od Petra adresované k mým rodičům. Hned jsem volala mámě a ptala se jí - a co myslíte, že jsem se dozvěděla...

První přišel 2 měsíce před mou svatbou a poslední 14 dnů po ní. Máma je pokaždé dala do ruky z pro mě nepochopitelného důvodu Richardovi a ne mě, on si je přečetl a mým jménem na ně reagoval.

Na mámu se nezlobím, vím, že to myslela dobře - s tátou byli vždycky zvyklí respektovat jeden druhého, předpokládala, že já budu mít stejné manželství a tak že mi Richard dopisy předá.

V prvním dopise mi Petr napsal, že se po návratu z lázní rozešel se svou přítelkyní a že na mě nemůže zapomenout, že naše povídání mu dalo strašně moc, že jsem mu změnila život a chce mě znovu vidět.

V druhém jsem se dočetla, že je mu sice líto, že už s bývalým přítelem nejsem, ale ať si toho nového "úžasného" Richarda neberu, že jsem ženou jeho života a pokud by mi to neřekl a nepoprosil mě, abych mu dala šanci, nikdy by si neodpustil, že si mě nechal proklouznout mezi prsty.

Ve třetím a posledním krátkém dopise mi popřál hodně štěstí v manželství a napsal, že na mě nikdy nezapomene...
Ano, zlobím se na bývalého manžela, že za mě rozhodl, jak budu žít svůj život.

Zlobím se, že četl moje dopisy a že se vydával za mě a odpovídal na ně. Ale možná to byl osud, co já vím...

Možná jsme se s Petrem opravdu měli potkat jen na těch pár dnů, abychom jeden druhému vložili do srdce jiskřičku, ke které se obracíme, když je nám smutno. Protože jedno vím jistě - kdybych dostala jeho dopisy tehdy, když mi je poslal, Richardovou ženou bych se nestala.

Nevím, co by bylo dál mezi mnou a Petrem, ale tímhle jsem si úplně jistá a asi to věděl i Richard, proto udělal to, co udělal.
Všechno, co nás v životě potká, má nějaký smysl. A tak si říkám, že i tohle jistě mělo a nelituju ani minuty, ani jediné chyby, kterou jsem udělala, každý okamžik mě posouvá v životě někam dál.

Teď jsem šťastná, mám konečně vedle sebe fajn chlapa, kterého bych nevyměnila za nikoho na světě, a mám i svého Pištu Hufnágla, který pro mě v životě znamenal a znamená víc, než si asi sám po tom všem myslí.

Doufám, že někde žije šťastně a spokojeně, má krásnou a milou ženu, báječné děti, dobrou práci... a že mi někdy odpustí to, co mu asi mým jménem můj exmanžel napsal.
mineralka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Tak to je „hustý“. Nevím, co na to říct. Jsi skutečně statečná, že to bereš jako osud. Vím, co je milovat člověka, se kterým nejsem. Těžko bych to skousla na Tvém místě. Přeji Ti štěstí a stálý optimismus!! Míša

·         Stalo se i vám někdy v životě, že byste si například nechaly vymluvit muže, například rodiči, na kterého jste pak nikdy nezapomněly?

·         Nebo jste to byly třeba vy samy, kdo ho vymluvil sobě?

·         Daly jste někdy přednost někomu, kdo se později ukázal jako hrubý omyl, ale už nebyla cesta zpátky?

·         Litujete, že jste někoho opustily, nebo nechaly dojít k něčemu, co byste dnes hodnotily zcela jinak?

·         Nebo máte ve vzpomínce naopak zakódováno: „Ještě že jsem zavčasu dostala rozum?“

To je téma pro vaše příběhy, které mi pište na redakce@zena-in.cz

Druhým tématem pak je: Váš trest pro ty kdo ublíží dítěti

Dál platí, že autor dnešního vylosovaného příspěvku dostane aviváž a značkovou rtěnku.

Reklama