Bulvár

mineralka7: Příběh bez konce…

Dobrý den. Posílám Vám svůj příběh, po letech se nostalgicky zasním nad vzpomínkou...a jaký je jeho konec? Kdo ví...možná už byl napsán a možná teprve někdy přijde.

Bylo mi 21 roků, věřila jsem na lásku, na sny, na iluze... Se svou velkou láskou jsem žila v Praze v malé garsonce už druhým rokem (před tím jsme spolu další 2 roky chodili). Byli jsme oba mladí a asi jsme měli až moc snů a iluzí - prostě nám to pomalu, ale jistě, přestávalo ve vztahu klapat. Čím dál častěji jsme se hádali a v téhle době mě lékařka poslala na měsíc na léčení do lázní. Odjela jsem s nadějí, že partnerovi budu chybět, že až se vrátím, všechno zase bude krásné. Ale stal se pravý opak - jak jsem se o měsíc později dozvěděla, můj přítel měl již několik měsíců novou známost a můj odjezd využil k tomu, aby mi sbalil kufry, ale to trochu předbíhám příběh.
V těch lázních jsem potkala "svého Pištu", budu mu říkat třeba Petr. Pracoval tam brigádně, asistoval pacientům při procedurách. Nejdřív jsme jen tak prohodili pár slov, ale pak...

Po všech těch hádkách doma jsem se najednou začala cítit zase jako žena, o kterou někdo stojí, navíc někdo, kdo byl opravdu velmi pohledný, chytrý, milý, zkrátka pro mě představoval všechna "nej" jaká by muž měl mít.

Až na jednu vadu - měl přítelkyni, která na něj čekala, až se z letní brigády v lázních vrátí. A protože i já měla přítele, tak o nějakém vztahu mezi námi nemohla být ani řeč, to jsme si vyjasnili hned na začátku. Ale znáte to, člověk míní, ale city se někdy nedají překřičet rozumem, kor, když je člověk mladý a houbelec ví o životě. Těch pár dnů, které jsme spolu strávili, mi změnilo život. Začala jsem si sama sebe mnohem víc vážit, přesvědčil mě, že jsem krásná a mám klady, které jsem na sobě nedokázala vidět sama. Pak jsme se rozloučili, vyměnili si adresy s tím, že třeba možná někdy za sto let, až jeden nebo druhý pojedeme kolem... a já se vrátila z lázní "domů", který už mým domovem nebyl.

Přede dveřmi mě čekaly sbalené kufry a můj "přítel" mi nastínil, jak úžasná jeho nová přítelkyně je a jak já jsem byla omylem jeho života. Řeknu vám, docela dost studená sprcha...

Našla jsem si podnájem a snažila se nějak žít dál, vyplakala jsem kvůli bývalému příteli snad Talinský rybník slziček. A pak se objevil Richard.

Nějak jsem zapomněla na všechno to, co mi v lázních Petr říkal...stala jsem se šedou myškou, nejlíp neviditelnou, která vystavěla kolem srdce zeď a nikoho už k němu nechtěla pustit. Richarda jsem nechala, aby se mi dvořil, a když mě požádal o ruku, souhlasila jsem s přesvědčením, že nikoho už stejně nikdy milovat nebudu, tak proč si nevzít jeho, když je na mě hodný.

Richard věděl, že ho nemiluju, ale říkal, že to nevadí, že i tak se mnou chce být... a já byla příliš slepá, abych si uvědomila, jak obrovskou chybu děláme. A tak byla svatba a následovalo 12 let manželství, které, přiznejme si to po pravdě, za moc nestálo.

Žili jsme vedle sebe jako dva přátelé, ale ne parťáci, milenci, partneři... On měl několik "známostí" bokem a já se doma hloupě litovala, jakou chybu jsem udělala. Pokaždé, když jsem v noci brečela do polštáře, vzpomínala jsem na Petra z lázní, na jeho pohledy, slova, která mi říkal, na úsměvy... Snad tisíckrát jsem v mapě hledala podle adresy, kde bydlí na tom druhém konci republiky...
Jednou přetekl pověstný pohárek trpělivosti a po několika návštěvách u psycholožky jsem sebrala odvahu a konečně manžela opustila.

Kdo podobný pocit nezažil, nedokáže si představit, jak obrovská úleva to pro mě byla, i když rozvod vůbec neprobíhal hladce. Dnes mám svůj vlastní malý byteček (tedy můj a zatím i banky), přítele, kterého mám moc ráda a před sebou doufám hodně krásného. A také mám svou vzpomínku na Petra, na maják, který se mi v životě objevil v tu pravou chvíli - aby mi dal sílu zvládnout všechno to, co mě čekalo. A mám ještě něco... dopisy.

Při rozvodu jsem našla za skříní schovanou obálku a byly v ní - tři dopisy od Petra adresované k mým rodičům. Hned jsem volala mámě a ptala se jí - a co myslíte, že jsem se dozvěděla...

První přišel 2 měsíce před mou svatbou a poslední 14 dnů po ní. Máma je pokaždé dala do ruky z pro mě nepochopitelného důvodu Richardovi a ne mě, on si je přečetl a mým jménem na ně reagoval.

Na mámu se nezlobím, vím, že to myslela dobře - s tátou byli vždycky zvyklí respektovat jeden druhého, předpokládala, že já budu mít stejné manželství a tak že mi Richard dopisy předá.

V prvním dopise mi Petr napsal, že se po návratu z lázní rozešel se svou přítelkyní a že na mě nemůže zapomenout, že naše povídání mu dalo strašně moc, že jsem mu změnila život a chce mě znovu vidět.

V druhém jsem se dočetla, že je mu sice líto, že už s bývalým přítelem nejsem, ale ať si toho nového "úžasného" Richarda neberu, že jsem ženou jeho života a pokud by mi to neřekl a nepoprosil mě, abych mu dala šanci, nikdy by si neodpustil, že si mě nechal proklouznout mezi prsty.

Ve třetím a posledním krátkém dopise mi popřál hodně štěstí v manželství a napsal, že na mě nikdy nezapomene...
Ano, zlobím se na bývalého manžela, že za mě rozhodl, jak budu žít svůj život.

Zlobím se, že četl moje dopisy a že se vydával za mě a odpovídal na ně. Ale možná to byl osud, co já vím...

Možná jsme se s Petrem opravdu měli potkat jen na těch pár dnů, abychom jeden druhému vložili do srdce jiskřičku, ke které se obracíme, když je nám smutno. Protože jedno vím jistě - kdybych dostala jeho dopisy tehdy, když mi je poslal, Richardovou ženou bych se nestala.

Nevím, co by bylo dál mezi mnou a Petrem, ale tímhle jsem si úplně jistá a asi to věděl i Richard, proto udělal to, co udělal.
Všechno, co nás v životě potká, má nějaký smysl. A tak si říkám, že i tohle jistě mělo a nelituju ani minuty, ani jediné chyby, kterou jsem udělala, každý okamžik mě posouvá v životě někam dál.

Teď jsem šťastná, mám konečně vedle sebe fajn chlapa, kterého bych nevyměnila za nikoho na světě, a mám i svého Pištu Hufnágla, který pro mě v životě znamenal a znamená víc, než si asi sám po tom všem myslí.

Doufám, že někde žije šťastně a spokojeně, má krásnou a milou ženu, báječné děti, dobrou práci... a že mi někdy odpustí to, co mu asi mým jménem můj exmanžel napsal.
mineralka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Tak to je „hustý“. Nevím, co na to říct. Jsi skutečně statečná, že to bereš jako osud. Vím, co je milovat člověka, se kterým nejsem. Těžko bych to skousla na Tvém místě. Přeji Ti štěstí a stálý optimismus!! Míša

·         Stalo se i vám někdy v životě, že byste si například nechaly vymluvit muže, například rodiči, na kterého jste pak nikdy nezapomněly?

·         Nebo jste to byly třeba vy samy, kdo ho vymluvil sobě?

·         Daly jste někdy přednost někomu, kdo se později ukázal jako hrubý omyl, ale už nebyla cesta zpátky?

·         Litujete, že jste někoho opustily, nebo nechaly dojít k něčemu, co byste dnes hodnotily zcela jinak?

·         Nebo máte ve vzpomínce naopak zakódováno: „Ještě že jsem zavčasu dostala rozum?“

To je téma pro vaše příběhy, které mi pište na redakce@zena-in.cz

Druhým tématem pak je: Váš trest pro ty kdo ublíží dítěti

Dál platí, že autor dnešního vylosovaného příspěvku dostane aviváž a značkovou rtěnku.

   
22.10.2010 - Společnost - autor: Michaela Kudláčková

Komentáře:

  1. avatar
    [8] zenta [*]

    Ahoj minerálko, obdivuju Tě !! Jsi báječná, já tohle nedokážu. Nedokážu ani odejít od muže, a ani toho svého druhého, "pištu" přestat milovat, a doufat, že jednou... i když rozum říká něco jiného.... Máš můj velký a upřímný obdiv, za to, jak jsi to zvládla Sml7

    superkarma: 0 24.10.2010, 01:58:20
  2. [7] Rikina [*]

    No já nevím, přece i když dám osobě třetí do ruky poštu pro někoho, tak tomu adresátovi snad aspoň řeknu "hele, dala jsem Pepovi dopis pro tebe" - třeba jenom proto, abych se ujistila, že na to nezapomněl nebo někde omylem nezaložil. Sml80 Přece nevím, jak moc je to důležité, tak se starám, aby se dopis dostal, komu patří. Teď už je sice pozdě, ale určitě bych to nepřešla jen tak, to by se chlapec divil. Na zásahy do soukromí jsem cimprlich, a aby se někdo za mě vydával a mým jménem si s kýmkoli dopisoval, to by si vodskákal i dodatečně po 13 letech. Sml24 Sml57 

    superkarma: 0 22.10.2010, 17:42:29
  3. avatar
    [6] mineralka7 [*]

    Anai — #5 Moje máma ty dopisy nečetla, zalepené je tak jak byly dala do ruky mému ex, aby mi je předal jako každou jinou poštu (tehdy jsem u nich ještě měla hlášené trvalé bydliště) - a pustila je z hlavy. Její vina to opravdu nebyla. A jak jsem psala, byla zvyklá ze svého vztahu s mým tátou, že si dva lidi věří a respektují jeden druhého...nemohla předpokládat, co můj ex udělá.

    Po pravdě - po všem, co se pak dělo během rozvodu a kolem něj, mě od mého exe už asi nic nepřekvapí, ale to by bylo na román. ;-)

    superkarma: 0 22.10.2010, 14:43:25
  4. [5] Anai [*]

    Tohle bych té matce nikdy neodpustila!!! Jakým právem??? Sml31 Nesnáším. když lidi zasahují do soukromí druhých - nedokázala bych přečíst si ani dopis pro malé dítě, i to má právo na vlastní rozhodnutí!

    1. na komentář reaguje mineralka7 — #6
    superkarma: 0 22.10.2010, 13:57:48
  5. avatar
    [4] bubidani [*]

    mineralka7 — #2 obdivuju že jsi se s tim tak smířila, ja bych to asi nerozdýchala, i když  kdoví, až na dně člověk zjistí kolik v něm je ještě síly...

    superkarma: 0 22.10.2010, 13:16:18
  6. avatar
    [3] selinka [*]

    dost silná káva ...

    superkarma: 0 22.10.2010, 12:40:46
  7. avatar
    [2] mineralka7 [*]

    bubidani — #1 Zjistila jsem to loni - 13 let po tom, co ty dopisy poslal.

    Je to moc dlouhá doba, kdo ví, jak teď žije a hlavně kdo cí, co přesně mu můj exmanžel napsal... Každopádně to určitě bylo něco ve smyslu, že ho nechci nikdy vidět, takže předpokládám, že si zařídil svůj život a moc mu přeju, aby byl šťastný. Měl hodně plánů, cestovat, studovat v Anglii... snad si alespoň část z nich splnil nebo ještě splní. 

    Cítím, že už nemám právo mu do života vstupovat. Třeba na něj byl exmanžel hodně "hnusnej" v těch dopisech, co já vím - možná Petr raději zapomněl, že jsem vůbec kdy existovala. A možná bych mu jen zkomplikovala život. Nechám si ho pro sebe v srdci jako krásnou vzpomínku. Třeba tomu náhoda bude chtít a ještě se spolu někdy někde setkáme, i když tomu moc nevěřím. Navíc kdo ví, jestli bychom si vůbec měli ještě po letech co říct...

    Jak jsem psala, mám teď přítele a cítím se po dlouhé době zase šťastná. Petr ale navždycky bude mít v mých vzpomínkách svoje místo, stal se takovým mým "co by asi bylo kdyby...".

    1. na komentář reaguje bubidani — #4
    superkarma: 0 22.10.2010, 12:05:55
  8. avatar
    [1] bubidani [*]

    zajimalo by mě proč jsi hned po zjištění Petra nezkontaktovala, možná by už měl rodinu, ale mohli byste být přátele a být v kontaktu, ujasnit si věci...

    1. na komentář reaguje mineralka7 — #2
    superkarma: 0 22.10.2010, 11:49:19

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme