Nevím, jak vám, ale mně se brýle vždycky strašně líbily. Úplně nejvíc ty s kovovými obroučkami.

Snad každého spolužáka, který takové měl, jsem v skrytu duše zbožňovala a doufala, že mě přes ty svoje dioptrie zaregistruje a aspoň se na mě usměje.

Někdy kolem 19ti let se na mě usmál nikoli spolužák, ale pan doktor na očním, a pravil, že si přece jen brýle na dálku zasloužím - naměřil mi na jednom oku čtvrt a na druhém 3/4 dioptrie. Jak já byla šťastná!!!!

Tehdy těsně po revoluci byl výběr obrouček sice ještě skoro "nula-nula-nic", ale jedny kovové, na které moje našetřené korunky z brigád stačily, jsem objevila. Co na tom, že jsem v nich vypadala jak "moucha masařka", hlavně, že byly kovové a byly MOJE!

Hned následující ráno jsem je opatrně vyndala z krásného semišového pouzdýrka, nasadila na nos a statečně vyrazila do práce. Připadala jsem si úžasně sexy.

Hrdě jsem se rozhlížela kolem a doufala, že to podivné houpání a špatný odhad vzdáleností a prostoru je jen nepatrná vada "na kráse" mých jinak dokonalých brýlí. A pak se stalo, co se zákonitě stát muselo - při vystupování z autobusu jsem neodhadla vzdálenost schodů a rozplácla jsem se na zem jak dlouhá tak široká.

Myslím, že brýle byly v tu chvíli asi to poslední, co ostatní cestující na mě zaujalo... Celá rudá jsem se postavila na nohy a jen co autobus zmizel za rohem, brýle putovaly už nikterak opatrně, ale o to razantněji, zpátky do pouzdra a pak doma do nejzazšího koutu šuplíku a já další roky spokojeně fungovala jako před brýlemi: nevidím na ceduli? No a co, tak prostě přijdu trochu blíž...

Loni jsem si šikovně zapíchla do oka kousíček omítky a vzniklý zánět mě donutil po letech navštívit oční oddělení zdejší polikliniky.

Paní doktorka byla moc milá, iniciativně mi změřila dioptrie a pravila - "A co takhle brýle?" V duchu jsem se zhrozila nad představou, že zase někde pod schody líbám matičku zemi, ale razanci bílého pláště jsem si netroufla odporovat.

Dostala jsem papír a s kamarádkou jsme vybraly moderní fialové obroučky. A stal se zázrak - nasadila jsem brýle a nejen, že jsem viděla najednou všechny komíny na domech a v kině jsem kromě titulků u romantických filmů konečně stihla obdivovat i výkony herců na plátně, ale nenaplnily se ani moje obavy a svět neplul po rozbouřeném moři, ale hezky každý chodník a každý schůdek měly svá pevná místa.
Vyštrachala jsem dodatečně ze šuplíku staré brýle i s takovým tím papírem, kde bylo napsáno, kolik mám mít dioptrií a došla s nimi do optiky - byla jsem prostě zvědavá, jestli se mi po těch letech zrak o moc nezhoršil.

Optička zamyšleně zavrtěla hlavou, protože na tehdejším předpisu i na současném byly naprosto stejné dioptrie, přeměřila brýle a co myslíte, že se zjistilo?

Někdo se prostě tehdy před lety "přehmátl" a dioptrie předepsané pro levé oko dal na pravé sklo a naopak. Škoda, že mě tehdy nenapadlo, že moje problémy nemusejí vždycky vycházet jen z toho, že je nějaká chyba ve mě. Nu co, člověk se pořád učí...
mineralka

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Hehe - tou masařkou jsi mě pobavila. Já tak prozatím vypadala ve všech. :-) M.

Pište své názory a návrhy k dnešnímu tématu „Nad čím přivíráte oči?“. Povídáme si jak o problémech se zrakem, tak i o přeneseném významu uvedeného termínu.

A také mi posílejte prosím fotografie vás v brýlích (pro mou inspiraci) na redakce@zena-in.cz.

Reklama