bMožná vás bude zajímat, jak vlastně zvyk trhání třešňových větviček vznikl a co všechno se k této prastaré tradici váže…

Které Barborka do Slunovratu (později Štědrého dne) vykvete, ta se do roka vdá. To je v kostce všechno, co dnes víme.

Dívky, které se ale vydaly za svítání pro větvičku, to vůbec neměly jednoduché ani ve dnech následujících..

Ta, která o snítku pečovala, ji musela přinášet od pramene či studny vodu ve vlastních ústech a z nich ji zvolna do nádoby vypustit po větvičkách.

Ono vám to přijde nesmyslnné, ale opět jsme u překvapující moudrosti našich předků a jejich provázanosti s přírodou.

Celá věc má totiž ve skutečnosti své botanické opodstatnění.

Dnešními slovy řečeno, tento postup dává rychlené dřevině perfektní stimulaci. Voda ohřátá po cestě od pramene na tělesnou teplotu probouzí život.  Navíc obsahuje sliny a ty enzymatickou cestou narušují pryskyřičné povlaky pupenů. Odstup tří týdnů pak postačuje k tomu, aby pupeny na snítce rozkvetly.

Zajímavé že?

Mimochodem, lze si svatbu i jmenovitě předpovědět, nebo spíše - vybrat si.

To se dělá tak, že si utrhnete větvičky tři a na dvě připnete papírek se jménem případných Pánů Úžasných. Třetí větvička bude mít jméno „Pan Nevím“.

Ta, která vykvete jediná, nebo nejvíce tak to je on!

Bacha, nadržovat se nesmí!!

A ještě k těm větvičkám. Slovy našich moudrých předků : „Z přírody si berte jen tolik, kolik opravdu potřebujete“

Třešeň vám ty tři větvičky ráda dá, zvláště když ji předem poprosíte a vysvětlíte, proč je potřebujete.

Chodily barborkou

V některých lokalitách se udržoval zvyk, kdy ženy „chodily barborkou“. Podle některých pramenů je tento model starší než Mikulášská nadílka, a právě z něho se později vyklubala dnešní  podoba tohoto obyčeje.

Ženy, s obličejem zahaleným vlasy, oblečené v bílých šatech, klepaly metlou na okna domů, kde se nacházely malé děti. Cinkaly při tom zvonečky a dítkám rozdávaly sladká, pečená srdíčka.

Reklama