V každém dětství každé své dcery jsem se doslova vyžívala. Dokonce se domnívám, že bychom se měli od dětí hodně učit a nikdy nezapomenout na své dětství, pokud chceme být dobrými rodiči…

Když má člověk víc dětí, nejlépe se mu sleduje, kterak se mnohdy hodně odlišně formuje lidská povaha. Žádný člověk není stejný a rozdíly jsou patrné už od mala.

Nemůžeme nikdy zformovat charakter člověka, ale můžeme zapracovat na jeho projevování navenek, na prioritách, na vnímání „dobré – špatné“. Stejně si ale každé dítě mnohé donese a to ovlivnit nejde.

Každá je jiná, každou potřebuju

Nejlíp se mi poznává rozdíl mezi dcerami ve chvíli, kdy je mě samotné ouvej. Tehdy vím že:

Pavlína  - Se svojí náturou udělá z mého problému takovou koninu, že budu tutově sama sobě pro smích. Je to satyr, který věc pojme, mimořádně rychle uvede všechno do extrému a v podobě něčeho zcela absurdního mi to vrátí zpátky. Hodně se to hodí.

Jako malá stála u stolu, držela okraj ubrusu a upřeně hledíc dospělému do obličeje pomalu sunula vše směrem k sobě. Odhadovala, kam až lze zajít a ve které fázi padání předmětů člověk vystartuje.

Míša -  Je aspirantkou na matku Terezu. Je to starostlivý obětavec, který je schopen věc rozebírat až na úplné prvočinitele a chlácholit člověka až do bezvědomí. Pochopí i nepochopitelné. Zajímavé je, že pojala pocit, že smutek lze zajíst, a tak když je komukoli smutno, snaží se ho neustále něčím krmit.

Jako dítě kutala hrobečky. Pohřbívala utopené mouchy, zdechliny ptáčků, zašlápnuté brouky, i rozjeté šneky. V první třídě pravila vážně paní učitelce, že bude pohřebákem.

Alice – Je trvdolín a pragmatik. Věci zásadně neřeší přes city, ale přes fakta. Je to stratég a vyžívá se v plánování boje hned v několika liniích. „Obětujeme pravé křídlo“ a podobně.

V pěti letech podpálila dětský pokojíček. Později přiznala, že chtěla zjistit, jestli hoří prádlo na akumulačkách. Hořelo. Když se jí oheň nepodařilo uplivat, zavřela pokojíček a prostě - odešla.

Johanka – Je malý obliza, který je přesvědčen, že všechen žal lze z člověka vypusinkovat. Momentně, když se jí dostanu do rukou a jsem smutná, mám dojem, že se mě snaží hlazením vyhladit.

Je do šesti let kojená a na každou ženu dlouho nahlížela jako na pojízdnou prodejnu potravin. Její přívětivá povaha měla a má mnoho podob. Vedle faktu, že je schopna se vinout jako břečťan i po instalatérovi, se jednou zcela bezelstně vrhla vstříc jakési staré paní, která trpěla takovou tou chorobou, když člověk chodí v hlubokém předklonu a s výkřikem „co hledáte paní, já vám pomůžu“, poklekla vedle ní.

Po mně není ani jedna. Byla jsem tiché dítě, které bylo jednou dokonce hledáno policií, když pološílená matka volala, že bylo její dítě uneseno. Bylo nalezeno za dvě hodiny za závěsem koše na odpadky, spokojeně a tiše konzumující plesnivý chléb.

Své děti nikdy nepřestanu vnímat jako děti, protože to nejde. Pokaždé, když se na ně dívám, vidím ty útržky z minulosti. Vždycky budou těmi, co experimentovaly s živly, fázovaly moment tolerance a trestu či masově pohřbívaly národy živočichů.

Jak je člověk jednou matka, tak jí zřejmě být nepřestane.

Myslím, že potřebuji nutně syna - pořád přemýšlím, jaký by byl.

Soutěž: V

Reklama