Vážená redakce, milé čtenářky,

dovolte mi jen velice krátký příspěvek. Můžete ho chápat jako vyznání, které jsem nikdy nevyslovila a už k tomu nikdy nebudu mít příležitost:

Milý tatínku,

od dětství jsi pro mne byl především silnou autoritou, na rozdíl od maminky jsi šetřil city. Na druhou stranu jsi ve mně vzbuzoval nesmírnou úctu svou vzdělaností, sečtělostí a neuvěřitelně širokým všeobecným rozhledem. Celým mým dětstvím mne provázelo neotřesitelné přesvědčení, že tvé znalosti jsou nedozírné, znal jsi odpověď na každičkou moji otázku. Byla jsem pyšná na tatínka, který byl uznávaným odborníkem ve své profesi, ovládal aktivně němčinu, angličtinu i ruštinu, vyznal se v historii i zeměpisu, vštípil mi úctu ke vzdělání i kultuře, ať už šlo o umění hudební, dramatické či výtvarné.

Tati, vím, že nikdy nedosáhnu tvých kvalit, své dceři nikdy nedokážu zodpovědět všechny otázky a ty už tady nejsi, abys to udělal za mne.  A tak navždy zůstaneš mým nedostižným vzorem.

Jen jedna věc mě nesmírně rmoutí. Nějak jsem si nestačili říct, že se máme rádi.

Winnie


Přestože příspěvek k včerejšímu tématu přišel trochu pozdě, rozhodla jsem se ho zveřejnit - byla by škoda nechat něco tak hezkého zapadnout...

redakce@zena-in.cz

Reklama